Medicína

Profesor Koutecký se narodil 31. 8. 1930 v Praze, kde absolvoval Akademické gymnasium a studium na lékařské fakultě UK.

Promoval na fakultě dětského lékařství s vyznamenáním v roce 1955. Začínal jako sekundární lékař na dětském oddělení nemocnice v Novém Bydžově, později pracoval v léčebně pro děti postižené dětskou obrnou v Janských Lázních. Od května 1957 se začal věnovat dětské chirurgii na klinice dětské chirurgie v Praze, od roku 1964 se zaměřením na dětskou onkologii. V roce 1971 byl jmenován ordinářem pro dětskou onkologii a roku 1974 vedoucím stanice dětské onkologie v rámci dětské chirurgické kliniky. Roku 1978 se stal primářem samostatného oddělení dětské onkologie ve FN v Motole.V roce 1983 se z tohoto oddělení stala klinika a profesor Koutecký se stal jejím přednostou, kterým je dosud. Získal hodnost kandidáta a doktora lékařských věd, v únoru 1987 byl jmenován vůbec prvním českým profesorem pro obor onkologie. V roce 1990 byl zvolen a jmenován děkanem 2. LF UK v Praze a pak opakovaně roku 1991 a 1994. Tuto akademickou funkci zastává znovu od 1. 2. 2000 na další funkční období. Od roku 1997 do ledna 2000 byl prorektorem Univerzity Karlovy pro vnější vztahy. Profesor Koutecký je zakladatelem zcela nového oboru - dětské onkologie - oboru, který dosud v naší republice neexistoval. Profesor Koutecký jej nejen založil, vybudoval, ale také institucionalizoval. Tento jeho progresivní čin je výsledkem jeho velkého pracovního úsilí, odborných zahraničních stáží, pracovních pobytů v cizině, klinických výzkumů a vlastních nesmírných odborných zkušeností Je členem, čestným členem a členem klinických výborů odborných společností v ČR (České lékařské společnosti J.E.Purkyně, České onkologické společnosti, Čs. pediatrické společnosti, Společnosti klinické medicíny) i v zahraničí (International Society of Pediatric Oncology, American Society of Pediatric Hematology/Oncology, Deutsche Gessellschaft für Kinderchirurgie, New York Academy Association for the Scienes, American Society for Advancement of the Science). Je rovněž členem Rady Národního divadla a správní rady Akademie výtvarných umění, zakládajícím členem Učené společnosti ČR, a v současné době (od roku 1998) také jejím předsedou. Z téměř 300 publikací uveřejnil sedm monografií, přednesl téměř 700 sdělení, napsal dvě učebnice, dvoje skripta. K jeho publikační aktivitě nutno přičíst četné populární publikace a také knížku pohádek pro děti. Za svou rozsáhlou odbornou i společenskou činnost získal profesor Koutecký četná významná domácí i zahraniční ocenění, včetně medaile J.E.Purkyně, zlaté medaile 2. LF UK a zlaté medaile UK. Mezi oceněními nejcennějšími je také prezidentem republiky udělené prestižní státní vyznamenání "Medaile za zásluhy", kterou získal jako vůbec první český lékař po roce 1989, jubilejní medaile UK udělená k 650. výročí jejího založení a cena International Society of Pediatric Oncology. Generacím lékařů a studentům medicíny je znám z precizní výuky, široké veřejnosti z mnoha rozhlasových a televizních vystoupení. Je obdivuhodný pro svůj mimořádný rozhled po celé kultuře i pro humanistické ideje, které uplatňuje ve svém životě. Také pro neutuchající snahu sloužit všem, všemu dobrému a krásnému.

Začínal jste jako dětský lékař, později jste se zaměřil na dětskou chirurgii. Kdy jste se rozhodl pro dětskou onkologii?
Byly to dvě okolnosti, které nepochybně určily moje rozhodování. První byla moje práce na I. patologicko-anatomickém ústavu pražské lékařské fakulty, jehož přednostou byl profesor Heřman Šikl, jedna z nejvýraznějších osobností pražské lékařské školy. Na ústavu jsem pracoval v době studií jako demonstrátor a pomocná vědecká síla tři roky. Pana profesora jsem ctil a obdivoval. Jedním z jeho stěžejních zájmů byla patologie nádorů. To ve mně zanechalo zřejmě hlubokou stopu. Druhou okolností byla, také ve studentském období, moje intenzivní práce na oddělení, a později klinice dětské chirurgie Na Karlově (1951 - 55). Který student by nechtěl při takové příležitosti být chirurgem?

Když se mi podařilo v roce 1957 nastoupit na kliniku, seznamoval jsem se, už na profesionální úrovni, s jednotlivými specializacemi dětské chirurgie. Poznal jsem, že o nádorová onemocnění se cíleně nestará nikdo, také, že chirurgická léčba k vyléčení sama nestačí, a že v podstatě všechny onkologicky nemocné děti umírají (97 %).

Ve světě se v té době už začala rozvíjet komplexní pediatricko-onkologická péče a spolu s ní specializovaný obor. Uvědomil jsem si velkou příležitost. Moji snahu pochopili i moji dva šéfové - profesoři Kafka a Tošovský. Roku 1964 jsem začal. Dnes se to zdá i mně, tenkráte zřejmě těm druhým, že to bylo velké dobrodružství. Ovšem dobrodružství opírající se o usilovnou práci, překonávání nesčetných překážek a pochybnosti okolí. Mělo zázemí ve světových trendech, ale ty k nám pronikaly velmi obtížně. Chtěl jsem docílit, aby také děti v naší republice měly právo na péči srovnatelnou s péčí v demokratickém světě.

Dnes jsem šťasten, že mé úsilí nebylo marné.

Díky výzkumu, účinným lékům, moderním diagnostickým a přístrojovým možnostem jsou v současné době výsledky léčby u malých pacientů neporovnatelně nadějnější, než byly v začátcích. Tušil jste již tenkráte tuto perspektivu?
V druhé polovině 60tých let byla prognóza onkologicky nemocných dětí v Československu téměř nulová. Obtížně získávané údaje ze světa mě ovšem utvrzovaly v přesvědčení, že je nejen možné, ale naprosto nutné, nepříznivou situaci zlepšit. Tehdy jsem nejenom tušil, ale tvrdohlavě věřil, že je to možné. Rok po roce jsem zlepšení dokazoval. Počet vyléčených stoupal. Zpočátku pochybující a skeptické okolí to pochopilo. Tak vznikala a rozvíjela se v naší republice dětská onkologie. V současné době vyléčíme téměř 70 % nemocných dětí a mladistvých bez rozdílu v druhu nádoru i stadia pokročilosti onemocnění.

Vámi vybudovaná dětská onkologie a výsledky léčby jsou plně srovnatelné se zahraničními pracovišti. Terapie je, žel, právě tak ekonomicky nákladná jako ve vyspělých zemích. Řešení?
Náklady na dokonalou komplexní pediatricko-onkologickou péči, nejenom léčbu , jsou opravdu vysoké. Zahrnují náročnou diagnostiku, ještě náročnější léčbu vlastního onemocnění, která se týká i komplikací, a náročnou péči následnou. Je nutno ještě přičíst výzkumnou a vzdělávací činnost. Bez nich to v současné dětské onkologii nejde. Řešení vidím v následujícím:

1. v důsledné centralizaci (speciální pracoviště s kvalitní interdisciplinární spoluprací mnoha oborů), která je na odborné výši, je ekonomicky výhodnější, morálně nezpochybnitelná a dosahovanými výsledky nesrovnatelná s výsledky péče roztříštěné do mnoha míst

2. ve vícezdrojovém financování (pojišťovna, granty, mezinárodní spolupráce, sponzoři, event. další). Některé vysoce specializované a velice nákladné metody léčby (např. transplantace kostní dřeně) by měl hradit stát (ministerstvo) ze zvláštního fondu. Pediatricko-onkologická péče musí být sice jasně zdůvodnitelná a náklady na ni opodstatněné (proto centralizace, dokladem jsou výsledky), ale dostupná pro každé nemocné dítě bez výjimky. Neumím si představit odmítnout (nejenom veřejně, ale především sám před sebou) indikovanou a opodstatněnou léčbu dítěte z ekonomických důvodů.

Často jste řešil a stále řešíte otázku budoucího života, jeho kvality, ale také možného skonu dětí postižených onkologickým onemocněním. Jak postupujete při podávání informací?
V období, které se rozprostírá mezi počátkem mé pediatricko-onkologické praxe a současnosti, je zásadní rozdíl. Kdysi bylo cílem zachování života. Dnes usilujeme o zachování života kvalitního a po všech stránkách hodnotného, který stojí za to žít.

Jakkoliv se to daří stále lépe, přibývají s vyléčenými i ti, kterým zůstávají po léčbě trvalé následky. V této situaci je nejdůležitější přesvědčit rodiče a vyvíjející dítě (spějící k dospělosti), že i život s handicapem mže být kvalitní, dokonce kvalitnější než život zdravého jedince. Je ovšem zapotřebí pro to mnohé udělat. Pozitivních příkladů plynule přibývá.

Počet úmrtí ubývá, zůstává však stále 30 % pacientů, které se nám vyléčit nepodaří. Při takovém nepříznivém vývoji choroby a léčby se všechno odvíjí od dokonalých vzájemných vztahů založených a posilovaných od samého zahájení péče. Základem je trvalá, trpělivá, přátelská, srozumitelná komunikace, oboustranná důvěra a vědomí obou stran, že péče nemůže být nikde lepší. K tomu musí přistoupit nejen naslouchání, ale i slyšení a adekvátní reakce na vnímané. To všechno posléze usnadní a umožní překonat i to nejsmutnější (také pro obě strany). Od samého počátku jde o to poskytnout nejen kvalitní péči somatickou, ale i psychosociální. To znamená trvalou péči i při neúspěšném průběhu. Neopustit dítě, ani rodinu, dokonce rodinu (neodmítá-li) neopustit ani po smrti dítěte. Lze to vyjádřit také slovem - sloužit. Sloužit a pomáhat i tehdy, když je nemoc silnější než my.

Vaše hluboké etické cítění zdánlivě přesahuje medicínské povinnosti. Myslím tím například koncerty a nejrůznější akce pro děti, které se na vaší klinice realizují.
Říká se, že medicína je zčásti vědou a zčásti uměním. Etika, lépe morálka, je na vrcholu takového umění. Neumím si představit, že bych byl mravný v medicíně a nemravný v ostatním životě. A tak nejde o povinnost, která je v podstatě shodná s nutností, ale o obecnou mravnost jedince. Jednou její složkou je podle mne rozdávat pohodu, radost a krásu všude, kde jen to je možné. V medicíně to nabývá na významu proto, že k péči o tělo se přidružuje péče o duši. Každá duše krásou rozkvétá. Vědomí, že je mi dáno vnímat mravnost a krásu, a že se proto nemohu smířit s nemravností, zlem a ošklivostí, se mi stává přirozeným životním principem. Proto se snažím předávat tento princip všem, nejen pacientům a jejich rodinám, ale i studentům, kolegům, přátelům a všem ostatním, kteří vstupují do mého života.

Někteří tento princip odmítají, protože konfrontace s vlastním já jim není příjemná. Vyvolává totiž buď výčitky (které ovšem i nesdělené jsou prospěšné) nebo klamání sebe samého - lež vůči sobě. A každá lež vyvolává lži a další nepravosti.

I když velký počet objev v posledních dvaceti pěti letech znamená velký posun ve znalostech a v léčení nádorových onemocnění, patří nádorová onemocnění stále k nejzávažnějším. Myslíte, že lze společnost získat pro aktivní spolupráci a k určité prevenci?
Když je možné získat pro spolupráci a určitou prevenci (samozřejmě v různé míře) lidi na celém světě, nevidím překážek, které by tomu měly zabránit u nás. Vyžaduje to ovšem splnit určité podmínky. A ty jsou u nás dost špatné. Zájem veřejnosti o vlastní zdraví není velký a je charakterizován většinou filozofií "mne se to netýká", "nemám čas", "nevím proč" a podobně. Zájem sdělovacích prostředků, které dnes prioritně společnost ovlivňují, je ještě menší. Například sledovanost pořadů s léčiteli a šarlatány je podstatně vyšší než sledovanost pořadů seriózních - v analogii se sledovaností braků a kvalitních pořadů. Proto to veřejnost nezajímá. Totéž platí i pro běžné tiskoviny. Při tom stále platí, že "repetitio mater sapientiae est" - opakování je matka moudrosti. Moudrost k sobě samému, včetně zdraví, se vždy vyplatí.

Ale je možno vyměnit chvíli ekonomicky lukrativních reklam za pár minut neziskových naučení? Také forma výchovy ke zdraví nebývá příliš kvalitní. Nevysvětluje, nepřesvědčuje, ale přikazuje, zakazuje, vyhrožuje. Proto se míjí často účinkem. Ale při tom je opravdu možné žít zdravě a současně příjemně!

Jste členem Rady Národního divadla a členem Správní rady Akademie výtvarných umění. Co pro vás tato aktivita znamená?
Členství v uvedených uměleckých institucích je pro mne velkou ctí a velikým poučením. Členy Rady Národního divadla jmenuje ministr kultury, členy Správní rady Akademie výtvarných umění ministr školství. Ti ovšem musejí získat o těch, které jmenují, náležité reference, tedy i o těch, kteří zastupují uměnímilovnou veřejnost - amatéry. Proto vnímám členství v obou Radách jako výraz vědomí mnoha jedinců, umělců, teoretiků umění i historiků umění, že jsem celý život žil s uměním, přijímal je a těšil se z něj, a kde jsem jen mohl jsem ho prosazoval a pomáhal mu. Bez umění v jeho mnoha formách bych nemohl dobře žít. Členství v obou Radách mě velice pomáhá a těší.

Vaše celoživotní práce je obdivuhodná. Byla nutně provázená velkým vypětím a nespočetnými stresy. Proto poslední otázka. Pokud byste se mohl na začátku své odborné práce se současnými zkušenostmi rozhodnout, jak byste se rozhodl ?
Otázky tohoto typu dostávají většinou jedinci, kteří to "někam dotáhli", nebo dokonce slavní, ke kterým nepatřím. Neuvědomuji si, že by někdo z dotázaných odpověděl jinak, než že by volil stejně. Nevybočuji z řady. Dovedu si sice představit i jiná povolání, která by mne nepochybně těšila, která určitě nejsou takovou řeholí, jako to moje, ale přeci jenom bych neměnil. Ono to asi ani jinak nejde - každý z nás je výrazně determinován svou genetickou výbavou, doplněnou spoustou dalších skutečností. Změnit to mohou násilně jen nepříznivé okolnosti, například nemoc, nebo tvrdý nátlak. Mám na mysli minulý režim, který mnoha dětem rodičů, kteří neměli ten "správný původ" nebo "předpoklad", nedovolil dělat to, co chtěly, a pro co měly nadání.

Jestli je to totiž tak, jak si myslím, pak je především důležité dělat zvolené tak dobře, aby bylo každému z nás, ale i těm, kteří jsou kolem nás zřejmé, proč tu vlastně jsme.

Tweet