Medicína

Dětský autismus (2. část)


Kategorie: Zajímavosti 
05.srpen 2004
Dětský autismus představuje závažnou vývojovou poruchu, pro niž je charakteristická narušená schopnost vytvářet vztahy s lidmi, přiměřeně reagovat na podněty z okolí, nutkavá touha po neměnnosti a další příznaky vážně postihující život jedince i jeho okolí

V poslední době se podařilo dosáhnout řady důležitých pokroků v porozumění jak příčinám této choroby, tak možnostem jejího terapeutického ovlivnění. O nových zahraničních i domácích poznatcích týkajících se dětského autismu a spektra příbuzných poruch pojednává práce našich předních odborníků v této oblasti, pedopsychiatrů doc. MUDr. Michala Hrdličky a doc. MUDr. Vladimíra Komárka a dalších spolupracovníků nazvaná Dětský autismus (Portál, 2004, 200 s.). Kniha shrnující výzkumné a klinické zkušenosti autorů, kteří se problematikou dětského autismu po léta zabývají, vychází v těchto dnech v nakladatelství Portál a je určena psychiatrům, neurologům, pediatrům, psychologům a dalším specialistům, ale též rodičům postižených dětí. Problematiku dětského autismu se pokusíme přiblížit v několika následujících ukázkách.

Sociální chování
Sociální chování a sociální interakce jsou jednou ze tří základních oblastí postižení u dětí s poruchami autistického spektra. Výrazné jsou především potíže v navazování kontaktu s lidmi obecně, v interakci schází reciprocita. Pozorováním dítěte, rozhovorem s rodiči a případně s pomocí informací získaných z kolektivního zařízení, které dítě navštěvuje, zjišťujeme kvalitu sociálního kontaktu s blízkými lidmi, s cizími osobami, s dětmi, zda tyto kontakty diferencuje, zda se u něho projevuje separační úzkost při nepřítomnosti matky.

Sledujeme způsob, jakým se snaží o navázání kontaktu, zda prozkoumává okolí a předměty v něm. Jak reaguje na vrstevníky, na jejich projevený zájem, zda děti jen pozoruje, nebo se snaží zapojit do jejich aktivit a jakým způsobem tak činí. Pozorujeme, těší-li se z nových věcí a hraček, jestli se pochlubí svým blízkým, podělí se o svoji radost, nebo nové věci nepřináší a nesdílí je, nebo je zcela ignoruje. Všímáme si, jestli projevuje radost z přítomnosti druhých lidí, ze společných her a aktivit, je-li sociální kontakt reciproční a vzájemný.

Dle převažujícího sociálního chování dítěte s poruchou autistického spektra rozlišujeme tři základní typy (Wing, 1979):

·                     typ aktivní, ale zvláštní – takové dítě je v kontaktu aktivní, desinhibované, obtížně chápe kontext sociálních situací a pravidla společenského chování, objevují se u něho myšlenkové a řečové perseverace, má v oblibě jednoduché sociální rituály, ale jeho sociální kontakt je celkově nepřiměřený;

·                     typ pasivní – dítě sociální kontakt pouze pasivně akceptuje, neprojevuje sebemenší potěšení z něj, jeho schopnosti sdílet radost, poskytnout útěchu a být empatický jsou omezené či zcela chybějí;

·                     typ osamělý – dítě je samotářské, uzavřené ve většině situací, odtažité, bez zájmu o sociální kontakt a komunikaci, nevěnuje svému okolí téměř žádnou pozornost, o fyzický a oční kontakt se nesnaží nebo se jim vyhýbá.

Komunikace
Komunikaci posuzujeme v mnoha ohledech. Posuzujeme dvě základní složky komunikace, verbální a neverbální způsob dorozumívání. V oblasti verbální komunikace zjišťujeme vývojovou úroveň řeči (nejčastěji pomocí vývojových škál), zda se dítě domluví ve větách, slovy nebo vydává pouze zvuky. Jak bohatá a obsáhlá je slovní zásoba, kolik slov dítě používá v mluvené řeči, současně se snažíme určit, nakolik běžně používaným slovům rozumí (podle rozhovoru a pozorování, podle subtestu Verbální myšlení v Stanford-Binetově zkoušce).

Všímáme si, zda verbální vyjadřování je tvořeno produktivní řečí, nakolik se objevují echolálie, bezprostřední i oddálené, doslovné opakování frází dříve či právě slyšených, agramatismy, jaká je gramatická struktura vět, zda dítě zaměňuje zájmena, hovoří o sobě v nesprávné osobě, zda vytváří svá slova a pojmenování předmětů a situací, má svůj jazyk; když mluví, jaký je tón a intenzita hlasu.

Zkoušíme, nakolik je dítě schopno reagovat na kladené otázky, verbální výzvy, příkazy a zákazy. Zda dokáže vést rozhovor a jaká témata přitom opakuje, nakolik je kontakt reciproční a spontánní, zda neopakuje dokola stejné otázky, ulpívá na určitých tématech a verbálních rituálech a jaký má verbální komunikace celkový smysl vzhledem k situaci. Vedle zaměření na verbální komunikaci je také významné posouzení, do jaké míry je dítě schopno využívat prostředky neverbální komunikace či kompenzovat jimi opoždění či deficit ve vývoji mluvené řeči. 

Autor: Mgr. Dagmar Fousková