Medicína

Sexualita by měla být posuzována podle stejných morálních kritérií jako jiné druhy chování, protože sexuální potřeby nejsou o nic více vznešené nebo zavrženíhodné než všechny potřeby ostatní.

„Konec bahna Prahy“ ohlašovala poněkud ironicky, poněkud úsměvně svým názvem kniha, kterou v roce 1926 vydal jistý Karel Ladislav Kukla, redaktor a konceptní úředník ve státní tiskové službě, autor, jak byl titulován, přečetných knih zábavných, odborných a dramatických….Tuto knihu se odhodlal podle vlastních slov napsat v době, kdy „náš parlament, četné přední kulturní korporace i všechen slušný tisk zahajuje úporný boj za mravní očistu celého národa i proti demoralizaci a pornografii, kterými nás po světové válce zaplavila nepřátelská cizina“.

Připomínám, že se tehdy jednalo o světovou válku v pořadí první, že od té doby proběhla nejen světová válka další, ale také se u nás celkem šestkrát zgruntu změnil politický režim. Již 77 let tedy snad všechny další parlamenty vždycky zahajovaly boj za mravní očistu národa a, troufám si říci, i nynější parlament v této bohumilé činnosti pokračuje. Kritéria tak zvané mravní očisty však zůstávají vágní, nehledě na to, že se přece jen v průběhu času poněkud mění. V platnosti ovšem zůstává Kuklův citát nejmenovaného německého filosofa „Den Reinen ist alles rein, den Schweinen ist alles Schwein!“, což autor půvabně překládá: „Čistým jest vždy všecko čisté, - milý synku! Vepři ale ve všem čují vepřovinku!“

Lidské sexuální chování by mělo být čistým člověkem vnímáno jako čisté, nicméně se i dnes setkáváme se zajímavým termínem „pohlavní čistota“, což není kupodivu termín tělesně hygienický a nezahrnuje každodenní umývání genitálu vodou a mýdlem; tato „čistota“ se stává synonymem pro sexuální abstinenci, „čistý“ člověk je člověkem bez sexuální aktivity, tedy asexuální. Např. při poslední návštěvě katolického papeže na sousedním Slovensku tam několik desítek snoubeneckých párů složilo k nohám církevního představitele tak zvaný slib čistoty, tedy sexuální abstinence až do okamžiku uzavření sňatku. Také na některých našich internetových stránkách církevních společností jsou mladí lidé vybízeni k takovémuto závazku „čistoty“. Dovoluji si proti takovéto interpretaci sexuální čistoty protestovat, neboť tato scestná terminologie evokuje spojení lidské sexuality s nečistým konáním, vzbuzuje mylnou představu, že pohlavní styk mezi dvěma citově blízkými lidmi člověka jaksi ušpiní.     

Zabýváme-li se problémy sexu a morálky, nemůžeme opominout historické hledisko. Často zde slýcháme termín „sexuální revoluce“, která by snad měla objasnit nějaké prudké změny v chování člověka z hlediska sociálně-kulturního, snad dokonce i z hlediska biologického. Troufám si prohlásit, že sexuální revoluce je falešnou představou a mýtem naší postmoderní doby. Lidská sexualita se nevyvíjí revolučně, nýbrž je už po tisíciletí téměř trapně stejná. Pochybovače si dovoluji odkázat na nástěnné fresky v Pompejích, které neklamně svědčí o naprosto stabilních lidských sexuálních aktivitách trvajících již 1924 let, neboť právě tolik let uplynulo od chvíle, kdy byly tyto výjevy výbuchem Vesuvu dokonale konzervovány. Změnila se sice zobrazovací technika, ale svým obsahem se tyto nástěnné fresky v ničem neliší od současného porno-videa.

Jedinou změnou je poněkud důslednější oddělení sexu od rozmnožování, i když jistě i ve starověkých Pompejích nesloužily všechny pohlavní styky k rozmnožení rodu. Sex je totiž standardně chápán jako prostředek k upevnění dvou funkcí: plození a kratochvíle. Slovní hříčka hovoří o funkci prokreační a rekreační. Není sporu o tom, že obě tyto funkce mohou být uměle nahrazeny. Existuje umělá náhrada orgasmu i rozmnožování. Orgastého prožitku, často i kvalitnějšího, můžeme dosáhnout masturbací, pokračování rodu pak můžeme často spolehlivěji dosáhnout metodami asistované reprodukce. Sex je tedy něco navíc. Dojde-li k vhodné kombinaci sexu s určitými rituály, překročí sex hranice svých obou živočišných, animálních funkcí a vstoupí do světa duchovního, do hájemství spirituality. Za těchto okolností pak sex urychluje proces jakéhosi „kulturního očištění“ duchovního života. Každý akt, který jedince utiší a uspokojí a nemá vedlejší nepříznivé dopady, prohloubí jeho vnímání lásky, ohleduplnosti a péče o své okolí, přispívá k jeho kultivovanosti a duchovnosti.

Právě ona duchovnost způsobila, že si hájemství sexuality začaly okupovat různé církve a sekty, že se restrikcemi a regulací lidského sexuálního chování začaly zabývat autokratické a totalitní režimy, jejichž představitelé právě v ovlivňování tohoto prastarého biologického pudu vidí vhodný nástroj k ovládání člověka od kolébky až po hrob. Dávno totiž poznaly, že člověk v této své intimní sféře ovládaný se stává poslušnějším a povolnějším i v ostatních svých projevech osobních, rodinných, skupinových, ba i celospolečenských.

A zde se již dostáváme do oblasti restrikcí projevů lidské sexuality, které se jako červená nit táhnou dějinami lidstva. Otázka cenzury se stává zvláště naléhavou v demokratických společnostech. Ve společnosti nedemokratické je situace o to snazší, že zde není prostor k diskusi a to, co je dovoleno, jaké chování je morální, a jaké nebezpečné a nežádoucí, prostě určují autokratické autority. 

V demokratickém systému ovšem platí, že alespoň svobodná diskuse nesmí být a priori omezována; občané si zkrátka mohou svobodně zvolit, jaký život chtějí vést. Klasickou obranu tohoto stanoviska najdeme např. u Johna Stuarta Milla, v poslední době stále častěji citovaného klasika, který tento názor hájí už ve svém díle O svobodě v roce 1859. Pádným argumentem ve prospěch tohoto názoru užívaným zastánci demokracie proti totalitním formám vlády je, že žádná společnost na světě nezavádí naprostou a úplnou cenzuru. Dokonce i společnosti ovládané fundamentálním náboženstvím umožňují některým osobám, například vysokým církevním hodnostářům, číst a diskutovat o všem, aby byli posléze schopni rozhodnout, co z toho se smí obecně rozšiřovat. Už od dob starých Řeků je ovšem velikým problémem, podle jakých kritérií má být skupina cenzorů vybrána a podle jakých kritérií se má ve svém rozhodování řídit.

Mravní kritéria lidské sexuality se totiž mohou řídit v podstatě podle tří pravidel, což znamená určité vymezení toho, jak může sexuální chování škodit duševnímu či tělesnému zdraví, obecně přijatým stanoviskům společenské morálky, či odpovídat regulím platného práva. Posouzení se tedy týká činností, aktivit  a skutků, které mohou být:

1. contra naturam – proti přírodě
2. contra bonos mores – proti dobrým mravům
3. contra legem – protizákonné
Některá jednání naplňují pochopitelně kritéria ve všech třech bodech, ve většině případů se však jednotlivá hodnocení mohou rozcházet, takže třeba proti dobrým mravům a proti zákonům nemusí být ve všech případech proti přírodě. V poslední době se v této souvislosti často diskutuje např. o problematice dobrovolného incestu mezi dospělými osobami, ba dokonce i v souvislosti se sexualitou nezletilých. Jednotlivá kritéria se mohou v průběhu vývoje lidské společnosti měnit, ba dokonce, což činí největší potíže, nemusí všichni příslušníci společnosti zastávat stanoviska naprosto stejná.

Nejširší toleranci sexuálního chování a nejsvobodnější kritérium normality představuje kategorie první – činy proti přírodě. Takové omezení nám umožňuje konat vše, co člověka tělesně či duševně nepoškodí. Proti přírodě je pak každé násilí, zejména takové, které zanechává tělesné poranění, či takové, které způsobí psychickou újmu. Domnívám se, že na tomto kritériu sexuální morálky se shodne široká škála lidí od demokratů po autokraty, od náboženských fundamentalistů až po naprosté ateisty.

Obtížnější je to už s bodem druhým – činy proti dobrým mravům, protože definice těchto mravů je značně vágní a v čase proměnlivá. Nezbývá tedy nic jiného než jakýsi konsensus, arbitráž. Při tomto rozhodování bychom se měli řídit kritériem prvním, morálka je však proměnlivá, veřejné mínění kolísavé a snadno ovlivnitelné. Přímo klasickou ukázkou je boj proti nahotě a pornografii, stačí jen vzpomenout na nedávno u nás promítaný film Miloše Formana „Lid versus Larry Flynt.“

Člověk zastávající názor, že tužby spojené s pornografií jsou přirozené a zdravé, bývá považován za extravagantního výstředníka, spíše je mu však přisuzována nálepka sprosťáka a nemravy. Přitom sex je přece stejně přirozenou věcí jako třeba potrava. Odkud se tedy bere to opovržení k jednoznačné otevřenosti a nezastřené manifestaci sexuálních pocitů? Antisexuální postoje mají hluboké historické a kulturní kořeny a jejich vypátrání a vysvětlení není vždy zcela jednoduché. Zřejmě pramení z přesvědčení, že lidská sexualita je přinejmenším počínáním neušlechtilým. Hlavní příčina odmítání sexuální otevřenosti leží v našem hluboce zakořeněném studu z nahoty. U některých jedinců je tento stud v jejich vlastní psychice tak pevně fixován, že pociťují odpor k pohlavnímu styku při světle, i když se jedná o styk s milovaným partnerem.  Ze všech lidských potřeb, zájmů a radostí je sexualita nejvíce podezřelá z toho, že je vlastně projevem nějaké nižší pudové vášně, nečistého chtíče a její projevy by měly být jaksi vykoupeny nějakou vyšší legitimní ctností, nejlépe se k tomu hodí láska. Požívání dobrého jídla doprovázené labužnickými zážitky většinou takovéto vykoupení nevyžaduje.

Za největší problém v racionálním hodnocení pornografie ovšem vidím snahy o nalezení obtížně dokazatelného pozitivního ovlivnění sexuální kriminality konzumentů. Většina seriózních výzkumů se shoduje v tom, že uvolnění pornografické produkce vedlo většinou ke snížení sexuální kriminality. Pokud je mi známo, bývá v našich podmínkách citována pouze jedna publikace s názorem opačným. Je to kolektivní práce Viktorie Valové, Jaroslavy Novotné a Jana Neumanna z Institutu pro kriminologii a sociální prevenci. Ti došli v roce 1991 k závěru, že u pornografie není možno vyloučit negativní účinky na lidskou psychiku, a pornografie se tak může stát i pozitivně působícím kriminogenním faktorem. Jmenovaní autoři ovšem toto tvrzení nedokládají žádným vlastním výzkumem, nýbrž citují pouze výsledky experimentu z jedné univerzity amerického státu Indiana, jehož skutečná vědecká hodnota je diskutabilní.

Dovolte mi tedy tuto úvahu o sexualitě a morálce shrnout konstatováním, že pokud máme definovat nějakou sexuální morálku, bylo by užitečné si uvědomit, že se nemůže jednat o nějakou zvláštní morálku, protože sexuální potřeby nejsou také žádnými zvláštními potřebami. Sexualita by měla být posuzována podle stejných morálních kritérií, protože sexuální potřeby nejsou o nic více vznešené nebo zavrženíhodné než všechny potřeby ostatní. Sexuální touhou bychom neměli pohrdat, protože nepohrdáme přece ani touhou po přátelství nebo touhou po sebeúctě. Všechno to jsou důležité lidské potřeby.

Tweet