Medicína
Stárnutí a stáří
Zvýšená nejistota a obavy ze selhání, které pramení z těchto změn, narušují sebehodnocení a mění postoj k sobě samému. Do skutečného stáří sice zbývá ještě dlouhá řada let, to ovšem nemění nic na tom, že člověk je nomenklaturně považován za starého mnohem dříve, i když se tak ještě necítí.
Označení starý člověk vychází především ze společenské konvence, ustálené na základě různých, zejména ekonomických důvodů. Současná společnost považuje za starého toho jedince, jemuž z hlediska kalendářního věku vznikl nárok na starobní důchod. Rozdíl mezi kalendářním a skutečným věkem bývá ovšem někdy tak nápadný, že, spolu s profesorem Václavem Příhodou, "tuto časovou rytmičnost můžeme považovat za skutečnost, která ještě čeká na vysvětlení".
Fakta pro praxi
Světová zdravotnická organizace považuje
věkové rozpětí 45–59 let za tzv. střední nebo též zralý věk. Období od 60 do 74
let definuje jako rané stáří (vyšší věk). Vlastní stáří (senescence) je pak
vymezeno 75–89 lety. Dlouhověcí, kterých je vždy jen několik z miliónu, se
dožívají více než 90 let. Předpokládaný průběh stárnutí a pravděpodobná doba
úmrtí se liší ve vztahu k pohlaví. Střední délka života v České republice je u
mužů 69 let a u žen 77 let. Nejčastější příčinou úmrtí lidí starších 65 let jsou
kardiovaskulární, cerebrovaskulární a nádorová onemocnění. Ženy žijí v průměru
déle než muži, kvalita jejich života v tomto věku je však často ohrožena špatným
zdravotním stavem, bezmocností a sociální izolací.
Paradox dneška
Většina lidí se dnes chce dožít co
nejvyššího věku, ale nikdo nechce být starý. Nutně tak narůstá dilema stárnoucí
společnosti snažící se o věčné mládí. Přitom lidský život směřuje ke stáří a
smrti zcela zákonitě. Už samotná orientace na budoucnost automaticky spojovanou
s pokrokem znamená přibývání věku. V medicíně panuje po staletí nejednotný názor
na to, zda ke stáří přistupovat jako k normální fyziologické danosti i se všemi
jejími nevítanými projevy, nebo je léčit jako obraz nemoci. Moderní medicína
pojímá projevy stáří jako známky nemocí, proti nimž stojí za to bojovat. Celý
obrovský průmysl je vybudován na obchodu se strachem ze stárnutí, stáří a smrti.
Reklama, móda, film prezentují jako ideál mladistvě svěží šarm, aktivitu,
dynamičnost. První polovina života je vyzdvihována do popředí natolik, že pro tu
druhou už nezbývá místo. A když nám čas neúprosně ukrajuje z krajíce života,
snažíme se ignorovat krizi životního středu, abychom si nepřipomínali, že nic
netrvá věčně a polovina je za námi. Přirozený rytmus života, odvěký zákon
přírody šálíme či spíše křečovitě přehlížíme s poukazem na statistické údaje:
prodlužující se střední délku života, stoupající průměrný věk. Zapomínáme
přitom,že úměrně tomu se prodlužuje i střední délka stáří.
Nenadějné vyhlídky?
Podle Statistické ročenky z roku
1998 tvořilo českou společnost před pěti lety 18 % lidí nad 60 let. Populační
vývoj v naší republice naznačuje, že se podíl starých lidí ve společnosti bude
zvyšovat a celá společnost bude stárnout. Tím spíše stojí za to zamyslet se nad
postojem současné společnosti ke stáří. Je spíše negativní - stáří je chápáno
jako období, kdy člověk chátrá, v nejlepším případě si zachovává část toho, co
získal dříve. Jeho zkušenosti, kompetence, jeho přínos pro celek ztrácejí na
významu. Neangažovanost je také považována za jeden z hlavních, ale rovněž
nejlépe ovlivnitelných příznaků stáří. Hlavním syndromem, vyvolávajícím ve stáří
často psychické potíže, jichž je však možné se vyvarovat, je "ztráta rodiny". K
tomu přistupuje prudce se snižující počet sociálních rolí, rostoucí
nezpůsobilost k určitým činnostem atd. Hodnotová orientace společnosti, podpora
kultu mládí a mladistvosti starého člověka silně znevýhodňuje, namísto akceptace
se setkává s odtažitostí i odmítáním. Negativně se také mohou měnit vztahy
dospělých dětí ke starým rodičům. Příčinou mohou být trvalé a vůlí
neovlivnitelné změny stárnoucí psychiky, změna postoje ke světu, egocentrismus i
sobectví. Značnou zátěž představuje rovněž úpadek kognitivních procesů, který se
projevuje ztrátou soudnosti, obtížností domluvy, neschopností zapamatovat si
běžné denní informace apod. Zdá se, že ze začarovaného kruhu není úniku.
Trocha jazykozpytného optimismu
Slovo "důchod" je
etymologicky mladé – neznačí dobu, kdy člověk dochází ke svému konci, ale
období, kdy dostává nějaké dávky. Latinské "re-dare", "reddere",
později"rendere" znamená dát zpět, vrátit. Italská "rendita" značí vrácenou
částku, odtud je odvozeno slovo "renta", v němčině zaregistrované od 13.
století, v novodobém smyslu slova pak od 18. století. Samotný pojem "věk", s
důchodem, tedy obdobím, kdy člověk pobírá rentu, úzce související, pochází z
indoevropského kmene "woiko", z něhož je odvozeno i latinské "vinco" (přemáhám),
gótské "weihan" (bojovat), litevské"veikti" (pracovat) nebo "veikas" (životní
síla). Slovo věk tedy původně značí období životní síly. Samotné slovo stáří pak
pochází z kmene "staro-" (odtud i indické "sthira" – pevný, silný, severské
"stor" – mohutný, litevské "storas" – tlustý). Stejný původ lze vystopovat i u
řady slov značících stání, stabilitu (např. stehen, stand, histémi,…). Význam
stálosti, pevnosti, zralosti, ukončeného růstu, moudrosti nalezneme i u dalších
slov používaných v souvislosti se stářím, ať už se jedná přímo o výrazy "alt",
"alter"či "old" (od slovesa "alan" , značícího růst, živit se, povstávat; odtud
i latinské "altus" – vysoký a "alimentum" – výživa). Samotný termín "geros"
skrývá kmen "ger-", který znamená dozrávání a stárnutí (najdeme jej ve výrazech
pro zralé obilí, "zrno" – "Kern", "Korn", "granum" v moderních evropských
jazycích, stejně jako ve staroslovanském označení moudrého kněze – "žrec".
Erikson a ti druzí
Americký psycholog dánského původu
Erik Erikson dospěl ke koncepci osmi stadií ve vývoji jedince. Každý z osmi
vývojových stupňů jeho tabulky je charakterizován nějakým konfliktem, jehož
zdárné překonání umožní člověku pokračovat ve vývoji. Za hlavní vývojový úkol
stáří považoval dosažení "zralosti" – integrity v pojetí vlastního života.
Podobně rozdělil lidský život na sled jednotlivých etap už Solón. Jako řetězec
škol jednotlivých věků, počínaje školou mateřskou a konče školou stáří a smrti,
pojímal lidský život J. A. Komenský. Rovněž on spatřuje v životní praxi každého
věku zdroj poučení. Pregnantně vyjádřil tento pocit osvícenec Rousseau: "Stárnu,
ale stále se učím." Podle C. G. Junga je stáří třeba chápat jako výsledek
procesu individuace, jehož výsledkem by měla být harmonizace všech vědomých i
nevědomých složek osobnosti. Je v něm zachována jedinečnost individuality i
spojení s širší zkušeností lidské existence, s archetypem Já. Český sociolog
Josef Alan mluví o reflexivitě stáří, o tendenci bilancovat a hodnotit. "Konec
konců," píše L. Gustafsson, "není důležité, aby všechno bylo důležité."
Česká zkušenost závěrem
"Čapek napsal, že člověk stárne
do osamělosti. To je možno pochopit dvojím způsobem. Jde jednak o uvolňování z
někdejší zapředenosti do sítě účelů lidského obstarávání. Na druhé straně je
toto osamocení možno pochopit jako osobní nezástupné předstupování před
záležitost soukromou, jíž je konec života… Jak tedy žít ve stáří? Existuje řada
doporučení, jak to zařídit…Zazdají-li se vám někdejší starosti nicotné,
obnažily-li se mělké kořeny mnohých dosavadních cílů, pak je to jen zkreslená
perspektiva vašeho věku. Nepropadejte patologickým sklonům stáří! To je in nuce
podstata teorie aktivity. Tedy: nikoli činnost pro činnost, ale činnost, která
je zachováním původních účelů. Stáří však na to nestačí samo, neboť konec se
ohlašuje zcela neodčinitelně. Je proto nutno, aby starý člověk byl obklopen
takovými podmínkami, které by ho podněcovaly, povzbuzovaly a které by v něm
podporovaly snahu znovu se "zapojit"…Přirozeně, že nemůže jít o nějaký smysl
obecně platný, ale jen o "realizaci sama sebe", "o vyžití", o naplňování smyslu
života, jenž leží v sobě samém. Život je entelechiálně sám sobě smyslem: držte
se tedy života smrt nesmrt, konečnost nekonečnost!" (Radim Palouš, Česká
zkušenost).
(Odkaz na literaturu: E. H. Erikson, Childhood and Society, New York 1963; V.
Příhoda, Ontogeneze lidské psychiky, Praha 1974;
J. Alan, Etapy života očima
sociologie, Praha 1989; L. Haškovcová, Fenomén stáří, Praha 1989; M. Vágnerová,
Vývojová psychologie, Praha 2000; K. Daněk, Podpora zdraví v důchodu, Podpora
zdraví 1994;
R. Palouš, Česká zkušenost, Praha 1994; H. Benesch,
Encyklopedický atlas psychologie, Praha 1996 ; H. Heidbrink, Psychologie
morálního vývoje, Praha 1997.)