Nové knihy

Máma a smysl života je dlouho očekávaným volným pokračováním Yalomova bestselleru Láska a její kat. V této knize se jeden z nejvýznamnějších současných psychoterapeutů pokusil být současně vypravěčem a učitelem.

Tam, kde se tyto dvě role dostaly do sporu a autor musel volit mezi vložením pikantní pedagogické poznámky a udržením dramatického tempa příběhu, téměř vždy dává přednost příběhu a své pedagogické poslání se pokouší naplnit nepřímo. V šesti příbězích se pokouší setřít hranice mezi beletrií a odbornými publikacemi. Přibližuje svěžím jazykem existenciální terapeutické přístupy, dynamiku zármutku ze ztráty blízké osoby, nastiňuje i problémy vyplývající ze vztahu mezi klientem a terapeutem, zvažuje míru upřímnosti, důvěrnost informací o pacientech, průhlednost terapeuta aj. Kniha zaujme odborníky pomáhajících profesí i zájemce o témata z oblasti psychoterapie a psychologie.

V nakladatelství Portál vyšly jeho úspěšné knihy Lži na pohovce (1999) a Když Nietzsche plakal (2000). Brož. 229 str., cena 298 Kč.

Ukázka:

kapitola pátá Dvojitá expozice
„Takže proto, pane doktore Lashi, mám chuť to vzdát. Tam venku nejsou žádní muži. A když kolem čtyřicítky pořád nejsou ženatí, pak je s nimi zjevně něco v nepořádku – slizouni, odkopnutí, nemocní – jiný ženský je nechtěly a vyhodily je. Taky je obraly. Poslední tři mužský, se kterými jsem šla na rande, neměli žádnou penzi. Nula. Kdo si jich může vážit? Vy snad ano? Vsadím se, že vy si dáváte spoustu stranou na důchod, co? Á, jen klid, vím, že mi na to neodpovíte. Je mi pětatřicet. Jsem v půlce cesty. Čím víc uvažuju o svým bývalým, tím je mi jasnější, že to byla vražda. Zavraždil deset let mýho života – těch nejdůležitějších deset let. Deset let – nedokážu to pustit z hlavy. Je to zlej sen, a když odejde, probudím se, rozhlídnu se, je mi pětatřicet, můj život je nadranc – všichni slušní mužský jsou rozebraný.“

(Několik vteřin ticha.)
„O čem uvažujete, Myrno?“
„Myslím na to, že jsem v pasti – myslím na to, že pojedu na Aljašku, kde je lepší poměr muži–ženy. Nebo půjdu na obchodní školu – taky dobrý poměr.“
„Zůstaňte se mnou v téhle místnosti, Myrno. Jaké to dneska je, být tady?“ „Co tím myslíte?“
„Totéž, co tím myslím vždycky. Zkuste mluvit o tom, co se děje tady, mezi námi.“
„Frustrace! Dalších sto padesát dolarů fuč a není mně o nic líp.“
„Takže jsem dneska zase selhal. Vzal jsem si vaše peníze a nepomohl. Povězte mi něco, Myrno; zkuste–“

Myrna prudce sešlápla brzdu a stočila volant, aby se vyhnula náklaďáku, který to střihl do jejího pruhu. Přidala plyn, předjela ho a vykřikla: „Debile!“ Zastavila pásku a několikrát se zhluboka nadechla. Před několika měsíci, po několika prvních sezeních, začal její nový psychiatr dr. Ernest Lash jejich sezení nahrávat a dával jí pásku, aby si ji mohla následující týden poslechnout během jízdy na další sezení. Pokaždé mu kazetu vrátila a on staré sezení přehrál novým. Dobrý způsob, řekl, jak využít čas potřebný na dojíždění z Los Altos do San Franciska. Tím si nebyla tak jistá. Hodiny byly frustrující už napoprvé a zažívat je podruhé vyvolávalo jen ještě větší frustraci. Náklaďák, který ji dohnal, blikal, že ji chce předjet. Přejela čáru a proklínala řidiče, když na ni dělal posunek prstem. Co kdyby měla nehodu, protože nedávala pozor kvůli poslechu pásky? Mohla by svého psychiatra žalovat? Dokopat ho k soudu? Ta představa jí vyloudila úsměv na rtech. Myrna se natáhla dopředu a na několik vteřin přidržela knoflík přetáčení, a pak zmáčkla „play“.

„Zůstaňte se mnou v téhle místnosti, Myrno. Jaké to dneska je, být tady?“ „Co tím myslíte?“
„Totéž, co tím myslím vždycky. Zkuste mluvit o tom, co se děje tady, mezi námi.“
„Frustrace! Dalších sto padesát dolarů fuč a není mně o nic líp.“
„Takže jsem dneska zase selhal. Vzal jsem si vaše peníze a nepomohl. Povězte mi něco, Myrno; zkuste si v duchu projít naši společnou hodinu a odpovědět na tuhle otázku: Co jsem dneska mohl udělat?“
„Jak to mám vědět? Za to jste snad placenej, ne? A dobře placenej.“
„Vím, že to nevíte, Myrno, ale chci, abyste popustila uzdu fantazii. Jak jsem vám dneska mohl pomoct?“
„Mohl jste mě představit jednomu z vašich bohatých svobodných pacientů.“ „Mám snad na tričku nápis ‚Seznamka‘?“

„Ty hajzle,“ zamumlala a stiskla knoflík „stop“. „Za tyhle duchaplný sračky ti platím sto padesát babek?“ Zmáčkla přetáčení a znovu si tu výměnu přehrála.

„... vám dneska mohl pomoct?“
„Mohl jste mě představit jednomu z vašich bohatých svobodných pacientů.“ „Mám snad na tričku nápis ‚Seznamka‘?“
„To není vtipný, doktore.“
„Ne, máte pravdu. Omlouvám se. Měl jsem říct, že zůstáváte tak daleko ode mě – od toho, abyste řekla cokoli o tom, co vůči mně cítíte.“
„Vy, vy, vy. Proč vždycky moje pocity vůči vám? O vás tady nejde, doktore Lashi. Nehodlám s váma chodit – i když z toho bych možná měla víc než z toho, co děláme.“
„Pojďme si to projít ještě jednou, Myrno. Původně jste za mnou přišla s tím, že chcete, abych něco udělal s vašimi vztahy s muži. Při našem úplně prvním sezení jsem řekl, že vám mohu nejlépe pomoct prozkoumat vaše vztahy s ostatními tím, že se zaměříme na náš vztah tady v této místnosti. Tenhle prostor v mé ordinaci je, nebo by měl být, bezpečným místem, kde – jak doufám – můžete hovořit mnohem volněji než jinde. A na tomto bezpečném místě můžeme prozkoumat to, jakým způsobem se odvíjí náš vzájemný vztah. Proč je tak obtížné to pochopit? Takže se pojďme znovu podívat na vaše pocity tady, vůči mně.“

„Už jsem řekla ‚frustrace.“
„Zkuste to udělat osobnější, Myrno.“
„Frustrace je osobní.“
„Jo, svým způsobem je osobní, říká mi něco o vašem vnitřním stavu. Vím, že se vám v mysli věci točí v kruhu. A točí se v kruhu, také když jste tady. A mně se z vás točí hlava. A cítím vaši frustraci. Ale slovo frustrace mi neříká vůbec nic o nás. Uvažujte o prostoru tady mezi námi. Zkuste v něm minutku nebo dvě zůstat. Jaký ten prostor dneska je? Co třeba vaše poznámka před chvílí, že byste z toho měla víc, kdybyste se mnou chodila, než když jste u mě v terapii?“

„Už jsem vám to povídala, nic. Ten prostor je prázdný. Jen frustrace.“ „Tohle – co se právě děje, zrovna teď – je přesně to, co jsem měl na mysli, když jsem říkal, že vždycky vyplašeně utečete od skutečného kontaktu se mnou.“
„Jsem zmatená, ztracená.“
„Náš čas skoro vypršel, Myrno, ale než skončíme, zkuste něco – stejné cvičení, které jsem po vás chtěl před několika týdny. Jen minutku nebo dvě přemýšlejte o něčem, co bychom my dva mohli dělat společně. Zavřete oči; ať se vám objeví nějaká scéna, jakákoli scéna. Popisujte, co se děje.“ (Ticho)

„Co vidíte?“
„Nic.“
„Snažte se. Vyvolejte nějaký děj.“
„Dobrá, dobrá. Vidím nás procházet se. Povídat si. Dobře se bavit. Nějaká ulice v San Francisku, možná Chestnut. Beru vás za ruku a vedu vás do baru pro svobodné. Váháte, ale jdete se mnou dovnitř. Chci, abyste to viděl... viděl tu scénu... viděl na vlastní oči, že tam nejsou žádní vhodní muži. Minulý týden jste se zmiňoval o barech pro svobodné a o seznamovacích službách na internetu. Internet – ten je ještě horší než bary. Děsně neosobní! Nemohu uvěřit, že mi to vážně navrhujete. Čekáte, že navážu vztah na obrazovce monitoru, když toho člověka ani nevidím... když ani –“

 „Vraťte se ke své fantazii. Co dál vidíte?“
„Zmizelo to do tmy – je to pryč.“
„Tak rychle! Co vám nedovolilo u toho zůstat?“
„Nevím. Cítila jsem zimu a samotu.“
„Byla jste se mnou. Vzala jste mě za ruku. Jaký pocit se objevil?“
„Pořád jsem se cítila sama.“
„Musíme končit, Myrno. Poslední otázka. Lišilo se těch posledních pár minut od první části hodiny?“
„Ne. Pořád to stejný. Frustrace.“
„Já cítil větší zapojení – míň prostoru mezi námi. Vy jste nic takového necítila?“
„Možná. Nevím jistě. A pořád nevidím smysl toho, co děláme.“
„Proč mám pořád takový dojem, že je ve vás něco, co se brání ten smysl vidět? Příští čtvrtek ve stejnou dobu?“

…Pokračování kapitoly najdete v knize Máma a smysl života, nakladatelství Portál

Tweet