Medicína
Oběti sexuálních deliktů
Tato věda zkoumá původ, osobnost, pohlaví, stáří, duševní a tělesné znaky oběti apod. Viktimologie se snaží osvětlit roli oběti během činu a zjistit, jaké typy obětí a pachatelů se k sobě hodí. U sexuálních deliktů pak hraje velkou roli při léčbě psychického poškození oběti.
Obecně lze říci, že vztah mezi obětí znásilnění a pachatelem je "intimnější", než se všeobecně tuší. Každý druhý pachatel zná svou oběť. Devadesát procent obětí žije v blízkosti pachatele a čtvrtina obětí zná pachatele před činem. Znásilnění formou přepadení bez jakéhokoliv vztahu mezi pachatelem a obětí se stane jen ve třetině všech případů. Dokonce přibližně u každé páté oběti se prokázalo (alespoň v první chvíli) vstřícné chování, tj. že souhlasila s erotickým vztahem, flirtem či s pachatelem koketovala - poté však odmítla vlastní sexuální akt. Hovoří se zde o iluzivním podcenění situace.
Oběti jsou nejčastěji ženy ve stáří mezi 14 a 20 roky. Velmi často se jedná o příslušnice nižších příjmových vrstev. Za rizikové povolání lze označit například povolání servírky či barmanky. Velkou roli zde hrají i některé charakterové vlastnosti jako lehkomyslnost a důvěřivost. Dále to je momentální stav - například opilost. Podle některých psychologů zde stěžejní roli hrají i takové faktory, jako je účes, líčení, vyzývavá chůze či tanec - to vše může působit na pachatele jako spouštěcí signál.
Dětské oběti sexuálních deliktů potom často pocházejí z disharmonických rodin. Vztah mezi rodiči a dítětem bývá narušen manželskými hádkami - dětem chybí dostatek rodičovské lásky a hledají její kompenzaci. V takovýchto případech děti totiž často znají úmysl pachatele hned při navázání kontaktu.
Zhruba 70 % obětí se proti napadení brání křikem a tím, že bijí okolo sebe. V důsledku toho také mají odpovídající zranění. Pro oběť může být velice nebezpečný zejména křik. Následkem bývá škrcení a zacpávání úst, které může přivodit těžká zranění až smrt. Při energické obraně se však většině těchto žen podaří uniknout. Zbylá třetina žen je zastrašena výhrůžkami pachatele natolik, že se nebrání - ty také utrpí většinou pouze lehká, popřípadě žádná zranění. Některé ženy se pokoušejí pachatele zastrašit slovně - například tím, že mají pohlavní nemoc apod.
Poraněna bývá zhruba polovina obětí. Obecně dochází k nejmenším zraněním u čistých okamžitých činů. Nejbrutálněji postupují pachatelé, kteří svou oběť znají a na čin se předem připravili.
Těžko lze dát nějakou univerzální radu ženám, jak se chovat, hrozí-li jim znásilnění. Ačkoliv obrana často odradí pachatele od provedení vlastního znásilnění, pokud se žena brání proti brutálnímu násilníkovi, dává tím v sázku svůj život. Pokud však vyjdeme z toho, že oběť pachatele častokrát zná a většinou je z její strany zapotřebí nějaký spouštěcí faktor, na jehož základě pachatel přistoupí k realizaci vlastního znásilnění, lze říci, že (alespoň některým) znásilněním je možné předejít. Zejména lze předejít těm smutným případům, kdy opilá oběť zajde ve svých provokacích tak daleko, že den poté lze jen stěží určit, zda se pohlavní styk konal opravdu proti její vůli...
To pochopitelně neplatí u všech znásilnění, ač bývá všeobecná tendence označovat oběť za za skutečného viníka, svůdkyni či alespoň masochistku, která si něco takového vlastně přeje. Tím se dostáváme k našemu vlastnímu "černému" nitru. Trestáme tak vlastně oběť za to, že jsme schopni se s ní a se situací, ve které se nachází, ztotožnit mnohem lépe než s pachatelem.
