Devitalizace
Obhajoba devitalizace
Dovolím si vstoupit do sporu s MUDr. Dvořáčkem a poukázat na rozpory v jeho článku Devitalizace okem tradičním, v MF Dnes 30. 1. 2002. Trvám na tom, že tvrdí-li něco lékař, diplom ho nezbavuje povinnosti obhájit tvrzení argumenty, a každý má právo na jejich slabiny poukázat. Kromě toho článek, ve kterém dr. Dvořáček napadá všechny, kdo chtějí bez zdržování prozkoumat metodu označovanou jako devitalizace, není odborným pojednáním, není a nemůže být kritikou chirurgických výkonů dr. Fortýna. O těch se všichni pamětníci vždy vyjadřovali s úctou. Těžiště problému je v otázkách oprávněnosti použití nových, rozsáhlou praxí neověřených léčebných postupů a v otázkách vědeckého zkoumání a všeobecné logiky. To jsou oblasti, ve kterých zcela jistě může být lékař úspěšně kritizován informovaným a přiměřeně vzdělaným laikem, aniž by měl právo se nad něj vyvyšovat. Co, mimochodem, ví dr. Dvořáček o erudici členů Svazu pacientů ? Co je platné ministerstvu, že svěřila své Vědecké radě kompetence, když ta vydává evidentně nepravdivá prohlášení? Ostatně ne každý akademický malíř maluje samé dobré obrazy a samouk špatné. Přikročme však ke zmíněnému článku.
Především není pravda, že dr. Fortýn devitalizaci vymyslel a pokoutně vyzkoušel. Tato metoda je založena na pozorování nečekaného následku zákroku, který dr. Fortýn učinil v nouzi za účelem oddálení bezprostřední smrti pacienta. Tak to vyplývá z historických údajů. Také v dalších případech popsaných dr. Fortýnem, například v německém vědeckém článku z roku 1983, nebyla tato metoda použita místo standardního postupu, ale proto, že nebylo možné žádnou standardní metodu použít, nepočítáme-li obvyklé rezignování.
Dr. Fortýn si byl zřejmě vědom, že jediná věc, kterou se jeho postup liší od klasických operačních technik, je ponechání nádoru odpojeného od tepenného i žilního oběhu v těle pacienta. Proto ve zmíněné práci upozorňuje na to, že nutnou podmínkou, nemá-li případ končit sepsí, je přerušit také žilní oběh. To je zásadní rozdíl, řekl bych objev, který měl být Vědeckou radou MZ vnímán od samého začátku. Z Fortýnovy publikace to může pochopit i každý laik, a vědecká rada je přece navíc povinna seznámit se před rozhodováním se základní prací daného oboru. Dr. Dvořáček ale zmíněný článek nečetl dodnes, jinak by nemohl tvrdit, že pokusy s devitalizací na zvířatech byly zahájeny až po roce 1989, zatímco dr. Fortýn v roce 1983 uvádí významné výsledky pokusů zahájených v roce 1971. Kde je Dvořáčkova odpovědnost, které se sám dovolává?
Dr. Fortýn publikoval své poznatky ve formě střízlivých vědeckých informací, bez spekulací a hypotéz. Informace byly prezentovány také na seminářích chirurgů a je hanbou, nikoliv však na straně dr. Fortýna, že tyto informace neměly žádný ohlas. I kdyby dr. Fortýn dosáhl pozoruhodného výsledku jen u jediného pacienta, bylo by povinností Vědecké rady MZ zajistit, aby se zkoumalo, zda se dosáhne v obdobném případě opět obdobného výsledku. Toto není případ jako ověřování léčiv s těžištěm ve statistice. Zde je třeba individuálně studovat každý jednotlivý případ a protokoly jsou potřebné především proto, aby byl každý případ řádně zdokumentován a poznatky mohly být zobecňovány.
Závěrem bych chtěl upozornit dr. Dvořáčka a celou Vědeckou radu MZ, že existují mezinárodní právní normy jako Úmluva o lidských právech a biomedicíně a etické kodexy jako Helsinská deklarace Světové lékařské asociace, které by měli odborníci znát. Ve Svazu pacientů je máme, a proto netvrdíme, co nám dr. Dvořáček podsouvá. Zásada informovaného souhlasu je pro nás samozřejmostí. Na rozdíl od Vědecké rady ovšem poskytujeme pravdivé informace a dbáme i na jejich střízlivost. Po žádném lékaři jsme nikdy nechtěli, aby používal metodu, které nevěří. Nikomu by se ale nemělo bránit v používání toho, co umí. Mnohé spory by se jevily jako zbytečné, kdyby se Vědecká rada MZ řídila článkem 32 Helsinské deklarace: „Pokud při léčbě pacienta neexistují žádné osvědčené metody nebo jsou neúčinné, musí lékař mít svobodu, po získání úplného informovaného souhlasu pacienta, použít neověřené nebo nové léčebné postupy, pokud podle úsudku lékaře nabízejí naději na záchranu života, znovunabytí zdraví nebo mohou zmírnit utrpení pacienta.“
Praha 2. 2. 2002 Ing. Josef Mrázek,
CSc.
místopředseda Svazu pacientů ČR
vědecký pracovník AV ČR
P.S. Mohli bychom uvést ještě další údaje diskreditující dr. Dvořáčka tak, že by měl sám odstoupit ze své funkce. V normálně fungující zemi by to bylo po takovém přistižení samozřejmostí. Pokud tak neučiní, měl by ho odvolat, to by také mělo být samozřejmé. Bohužel, pan ministr také stále dluží odvolání svého prohibičního dopisu, kterým v rozporu s důkazy a také s Helsinskou chartou dal metodu dr. Fortýna do klatby a udělal to bez opory zákona na doporučení chirurgické společnosti reprezentované stejně diskreditovanými a podjatými lidmi, jako je dr. Dvořáček. Představa, že ministr, jako státní úředník, může cokoliv zakázat bez řádného zdůvodnění, takže není co vyvracet, musí patřit minulosti a nemá oporu v žádném zákonu v České republice.
