Zajímavosti

Nejvyšší počet lidí, kteří chtějí získat něco za nic, byl zjištěn mezi ekonomy, o čemž samozřejmě jiní ekonomové pochybují...

Sociální dilemata, která se týkají více než dvou lidí:
1. dilema veřejného statku
V případě veřejného statku, jako je zmíněné sledování televizního vysílání, stojí jedinci před bezprostředním vydáním, které je zdrojem prospěchu pro ostatní uživatele. Tomuto typu sociální dilematu se říká social fence, což doslovně znamená sociální ohrada.
Užívání veřejného statku nezmenšuje možnost, že jej může užívat někdo druhý. Individuálně viděno je (ekonomicky) racionální veřejný statek užívat a vyhnout se příspěvku na jeho tvorbu nebo uchovávání. Toto rozhodnutí je založeno na lakotě, chamtivosti, hrabivosti, ale i na obavě z toho, že se budeme chovat jako důvěřiví hlupáci, kteří platí, zatímco druzí úspěšně parazitují. Problém je však prostý: jestliže se tímto způsobem budou chovat všichni nebo podstatná většina účastníků, bude veřejný statek poškozen a zanikne.

2. Tragédie společné pastviny (sociální past)
Druhé sociální dilema týkající se více než dvou lidí je tragédie společné pastviny. Označuje se i pojmem sociální past (social trap). "Společná pastvina" může být les, kde se dá těžit dřevo, jezero nebo oceán s rybami, společný zdroj sladké vody k zavlažování. Na rozdíl od dilematu veřejného statku znamená zisk jednoho člena skupiny ztrátu pro jiné členy skupiny. Jako lékaři máme zato, že za společnou pastvinu je možné považovat i prostředky vydávané na zdravotnictví. Společnou pastvinou byl národní majetek.

Jak lze sociální dilemata řešit?
Uvádí se tři řešení sociální dilemat: motivační, strategické a strukturální.

1 Motivační řešení sociálních dilemat
Teorie sociálních dilemat často předpokládá, že se hráči starají jen o vlastní zájem. Zkušenost i výzkum však dokládají, že se mnoho lidí zajímá i to, co získají jejich partneři. K řešení sociálního dilematu může lidi motivovat jejich vztah k partnerovi nebo jejich většímu počtu, vzájemná komunikace a identifikace se skupinou. Výzkum dokládá, že:
1. Jen část lidí se ve vztahu k jinému člověku nebo jejich většímu počtu chová soutěživě, snaží se docílit co největšího relativního rozdílu mezi sebou a někým druhým.
2. Další část lidí se chová altruisticky, snaží se docílit toho, aby co největší výhody získal jejich partner.
3. Konečně existují lidé, kteří se starají jen o sebe, aniž by je jejich partneři jakkoli zajímali, označují se jako individualisté. Současná propaganda tvrdí, že se takto chovají všichni lidé, má to být „lidská přirozenost“, což není pravda.

Nositelé těchto tří druhů sociálních hodnotových orientací své chování v průběhu delší doby obvykle nemění. Je zřejmé, že se při řešení sociálních dilemat chovají soutěživí lidé jinak než altruisté. Oba tyto typy opět jinak než individualisté.

Výzkum v několika zemích dokázal, že se děti naučí soutěživým postojům mnohem dříve než spolupráci. Míra soutěživosti je v různých zemích různá.

Komickým výsledkem výzkumu otázky, jak se na soutěživosti a spolupráci podílí vliv různých druhů vysokoškolského studia, je, že nejvyšší počet lidí, kteří chtějí získat něco za nic (free-riders, doslovně ti, kdo se vezou zadarmo, černí pasažéři), chovají se tedy jako parazité, byl zjištěn mezi ekonomy, o čemž samozřejmě jiní ekonomové pochybují.

Spolupráci při řešení sociálních dilemat výrazně zlepšuje vzájemná komunikace členů skupiny. V průběhu vzájemných rozmluv členové skupiny zjišťují, co a jak chtějí jiní členové skupiny dělat. Rozmluvy mohou vést k vzájemným příslibům spolupráce. Není však jisté, zda vzájemné přísliby míru spolupráce skutečně zvyšují. Důsledkem rozmluv může být i morální tlak. Za nejvýznamnější se považuje, že vzájemné rozmluvy posilují pocit skupinové identity. Pocit identifikace se skupinou vede k tomu, že členové skupiny při řešení sociálních dilemat myslí více na skupinu než na sebe. Soutěž mezi skupinami pocit identifikace členů skupiny se skupinou vlastní posiluje. Je možné, že pocit sociální identity zvyšuje míru altruismu členů skupiny.

2 Strategická řešení sociálních dilemat
Strategická řešení sociálních dilemat vycházejí ze schopnosti hráčů měnit výsledek hry, a tím ovlivňovat chování jiného hráče. Z toho důvodu jsou některá tato řešení omezena na opakovaná kola hry, která se týkají dvou hráčů. Předpokládají egoistické hráče a žádné změny ve struktuře hry.

Tit-for-tat neboli veta za vetu a blízké strategie
Reciprocita, vzájemnost neboli ,,co ty mně, to já tobě" je druh řešení vězeňského dilematu. Za předpokladu, že hra má více než jedno kolo, hráči jsou s to jeden druhého identifikovat a zároveň vědí, jak se choval v předešlých kolech hry, existuje řešení označované pojmem veta za vetu (tit-for-tat). Zní: ,,Udělejte první krok, který je vstřícný, a každý další krok opakujte po svém protihráči."

Pro opakovanou hru tohoto typu se doporučuje, aby hráč nebyl závistivý, nebyl ten, kdo podrazí první, opakoval po protihráči jak spolupráci, tak podraz, a aby nechytračil. Poslední rada sděluje, že protihráč musí přesně vědět, že hrajete veta za vetu, což znamená, že jakmile podrazí, bude potrestán podrazem, jakmile bude spolupracovat, budete spolupracovat. Závist může vést k oboustrannému podrazu. Spolupráce, která je výhodnější, se v tomto případě nevyvine.

Za variantu reciprocity je možné považovat vetu za vetu "velkorysou" (out-for-tat), která znamená dát protihráči, jenž podrazil, druhou šanci. Uvádí se, že je úspěšnější než klasická veta za vetu. Důležitá je samozřejmě volba partnera, s nímž hrajeme.

Obě varianty se doporučují pro řešení partnerských konfliktů i konfliktů na pracovišti.

Další teoretická možnost vzniku spolupráce v sociálních dilematech, která se týkají více než dvou osob, je popsána výrokem ,,budu spolupracovat, budou-li spolupracovat všichni ostatní" (tzv. grim triggers strategy, což je možné překládat slovy ,,prsty na spoušti" po vzoru pistolníků stojících proti sobě s napřaženými zbraněmi). Výzkum však nedoložil, že by tuto strategii lidé v praxi užívali. Pravděpodobným důvodem je její riziko.

 Spolupráce na základě sociálního učení vzniká za předpokladu, že členové skupiny hledají za svou námahu nějaký druh odměny, vyhýbají se potrestání a zjišťují, za jakých okolností se průměrný jedinec může sociálnímu dilematu vyhnout.

Skupinová reciprocita vychází z pocitu skupinové identity. Členové skupiny vycházejí z pocitu vzájemné vazby, jejímž výsledkem je, že očekávají reciprocitu od jiných členů skupiny.

3 Strukturální řešení sociálních dilemat
Tato řešení předpokládají možnost změny nebo úplné zrušení sociálního dilematu. Jednou z možností, která zvyšuje naději na řešení sociálního dilematu, jsou častější nebo trvalejší interakce hráčů, možnost jejich snadnější vzájemné identifikace a větší povědomí jednotlivých hráčů o tom, co dělají druzí hráči. Jestliže účastníci hry nevejdou do vzájemného vztahu v budoucnosti znovu, jestliže je jejich identita neznámá nebo se mění, jestliže není známo, jak se chovali při minulých interakcích, je pravděpodobnost jejich sobeckého, parazitního chování vyšší, neboť klesá pravděpodobnost, že budou za své činy povoláni k odpovědnosti. Což je velmi častá česká zkušenost.

Spolupráce v souvislosti s odměnou a efektivitou činnosti
Celá řada studií dokázala, že spolupráce jednotlivců roste úměrně tomu, jak jsou za ni odměňováni. V současnosti méně očekávaná zkušenost je, že míra spolupráce roste také v případě, kdy spolupracující jedinci zjistí, že z jejich spolupráce roste i odměna druhých lidí. Míra spolupráce rovněž roste tehdy, jde-li o druh veřejného statku, jenž je nedělitelný, a jednotliví členové spolupracující skupiny dostanou částku, kterou mohou vydat pouze na skupinovou činnost.

Pocit, že činnost jedince má na výsledek skupinového úsilí viditelný vliv a jedinec ji z toho důvodu považuje za efektivní, může být další skutečností přispívající ke vzniku spolupráce. Vytváření pocitu efektivity je druh umění, s nímž se setkávají lidé organizující charitativní pomoc. Mnoho lidí, kteří by přispěli, tak neučiní, neboť mají obavy, že jejich příspěvek bude promarněn, zneužit nebo ukraden, že se k cíli pomoci vůbec nedostane. Dalším důvodem je pocit, že poměrně malý příspěvek, který jednotliví lidé mohou dát, na celkové situaci například obětí velké katastrofy, nic nezmění.

Ke spolupráci může přispívat omezování zevní autoritou
Ke spolupráci při řešení sociálních dilemat mohou lidi přimět omezování (boundaries). Jedno z nich je staré jako lidské dějiny: zevní autorita. Ta určí kdo, kdy, jak a v jakém podílu bude mít přístup ke společnému zdroji, stejně jako určí komu, kdy a jak bude tento přístup omezen.

Přibližně před 350 lety napsal Thomas Hobbes (1588-1679) v knize Leviathan (1651): Lidé se vzdají části osobní svobody za zajištění sociálního pořádku. Hardin (1968) dokazoval, že zcela svobodný přístup ke společnému zdroji (commons) nakonec zničí všechny účastníky, takže s ohledem na katastrofu, kterou v takovém případě považoval za nevyhnutelnou, je nutné dát přednost nespravedlnosti. V další části však uvidíme, že ,,tragédie společné pastviny", jak bylo toto sociální dilema pojmenováno, má i jiná řešení, a lidé na mnoha místech světa dokázali, že je znají a užívají.

Problémy spjaté s Hardinovým řešením tragédie společné pastviny na globální úrovni, například společných oceánů nebo atmosféry, a tím i globálního klimatu, byly popsány teoreticky a lze sledovat praxi dalšího vývoje.

 Je otázkou, zda vlády světových mocností dospějí ke společnému názoru na to, co jsou hodnoty, i na jejich hierarchii, že budou mít dostatečnou moc k tomu, aby jednotlivé členy společenství přinutily k poslušnosti, zda samy nepodlehnou korupci a vlivu úzkých zájmových skupin.

Spolupráce často klesá úměrně tomu, jak roste velikost skupiny Ochota spolupracovat často - ne však vždy - klesá úměrně tomu, jak roste velikost skupiny. Čím je skupina početnější, tím obtížněji bývá možné identifikovat jednotlivé členy, sledovat jejich chování, tím snadnější bývá anonymní podraz. Naproti tomu se dokazuje, že v případě veřejného statku, o který lidé nesoutěží, mohou mít dostatečně velké skupiny dostatečný počet jedinců (,,kritický počet"), kteří se rádi o tento veřejný zájem starají. Dostatečného počtu těchto lidí je možné dosáhnout jen v dostatečně početné a přitom rozmanité skupině.

Redakční poznámka: Závěr tohoto eseje bude uveřejněn v několika následujících dnech.

Tweet