Zajímavosti
Znají lékaři Hippokratovu přísahu?
Celospolečenské změny, kterými prochází celá naše společnost, se také významně podílejí na změnách postoje občanů k vlastnímu zdraví, ale také na změnách postoje občanů ke zdravotnickým zařízením a zdravotnickým pracovníkům. Právě tak se změnil i postoj zdravotnických pracovníků k pacientům.
Rozvoj stávajících medicínských oborů a vznik oborů dalších vedou k nebývalému nárůstu poskytované zdravotní péče. Tento nárůst zejména náročných a rizikových zdravotních výkonů, které jsou stále častěji poskytovány seniorům a jsou provázeny větším rizikem komplikací, klade na zdravotnické pracovníky stále větší nároky na odbornost i etiku. Zároveň však vede i k nárůstu požadavků těch, kterým je zdravotní péče poskytována.
Proto musí zákonitě dojít častěji k situaci, kdy pacient není s poskytovanou péčí spokojen a poukazuje na skutečné nebo domnělé odborné nebo etické pochybení lékaře, který péči poskytoval. Vzniklá situace vede k diskusi, která v lepším případě končí stížností, v závažnějším případě jednáním u soudu. I když jsme svědky toho, ze vážnost obecně závazných norem regulujících a upravujících chování a jednání upadá (ať už se jedná o normy právní, nebo etické), pokud dojde ke střetu, obě strany sporu se norem dovolávají.
Jednou z norem, které se dovolávají pacienti i zdravotníci, často však i jejich právní zástupci při řešení vzniklého sporu, je Hippokratova přísaha. Té se dovolávají ať již jde o problém v oblasti etiky a morálky, nebo o problém čistě odborný (zda byl při poskytování zdravotní péče dodržen postup lege artis).
V zásadě tato norma proklamuje, koho si má lékař vážit s důrazem na vděčnost a závazek vůči učiteli a jeho rodině. Lékař má ctít svého učitele za vědomosti, které od něho při studiu získal. Hippokratova přísaha dále lékaři ukládá povinnost předávat získané vědomosti a zkušenosti žákům, kteří se chtějí věnovat umění lékařskému - ars medici.
Lékaři je také uloženo, aby zasvětil svůj život prospěchu nemocných s tou výhradou, že míra tohoto zasvěcení je ponechána na lékaři samotném. Neboť "… ten má pracovat podle svých sil a svědomí, a to, ať již jde o léčení nemocného, či o jeho ochranu před úhonou a bezprávím".
Pro nás je jistě významná skutečnost, že přísaha zásadně odmítá eutanazii - jednoznačně se stanovuje, že se lékař ani prosbami nedá pohnout k podání smrtícího léku a ani sám k tomu nedá podnět. Stejně jednoznačný je negativní postoj k umělému ukončení těhotenství. Lékař v přísaze slibuje, že žádné ženě neposkytne prostředek "k vyhnání plodu" a v této oblasti bude vždy prost každé viny.
Lékař také slibuje předat každého nemocného, který trpí močovými kameny, těm mužům, kteří jsou zkušení v "řezu na kámen", tedy požádat odborníka, pokud jako ošetřující lékař nemá sám s nemocí pacienta dostatečné zkušenosti nebo dostatečné vzdělání.
Přísaha obsahuje také zásady chování lékaře při návštěvě v bytě nemocného. Klade důraz na to, aby lékař do bytu vstupoval pouze s úmyslem pacientovi pomoci. Při tom se má zdržet všech jednání, která by mohla nasvědčovat o jiném úmyslu. Velice důležitá je pasáž týkající se profesionální mlčenlivosti nebo, jak bychom řekli dnes, povinné mlčenlivosti zdravotnického pracovníka. Lékař se zavazuje, že uvidí-li nebo uslyší-li při své lékařské praxi, co by mělo být utajeno, bude to chovat jako tajemství. Dodržování přísahy bude odměňováno tím, že lékaři bude dopřáno žít navždy šťastně, bude požívat úcty všech lidí a bude mu dopřáno těšit se z výsledků svého umění. Lékaři, který přísahu poruší či neplní, se pak "stane opak".
Hippokratova přísaha měla zásadní význam při tvorbě etických a morálních norem v oblasti poskytování zdravotní péče. Některé právní normy z ní i vycházejí. Hippokratova přísaha však nemá a v žádné zemi nikdy ani neměla charakter normy právní. I když byla uznávána, byla vždy pouze specifickou etickou normou upravující chování lékaře. Byla tedy normou profesní etiky úzké skupiny lidí.
Je také vhodné připomenout, že se Hippokratova přísaha na Karlově univerzitě nikdy neskládala. Doktorandi clarissimi skládali po zdárném ukončení vysokoškolského studia na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy slib, který měl vlastní znění odlišné od Hippokratovy přísahy. I když nelze snižovat význam Hippokratovy přísahy, je nutné přiznat, že se v mnohém již přežila a v současné době by se dostala do kolize s právní normou "vyšší právní síly". Konkrétně například se zákonnou právní normou upravující umělé ukončení těhotenství.
Z uvedeného tedy vyplývá, že se při řešení problému poskytování zdravotní péče nelze opírat o znění Hippokratovy přísahy.
