Medicína
Svaz pacientů píše poslancům
V dopise se mimo jiné uvádí:
Před
projednáním návrhu novely zákona o zdravotním
pojištění č. 48/97 Sb. v otázce změny § 11, odst. 1),
písm. d) o umožnění vybírání doplatků od
pacientů nebo přímé úhrady v ordinacích je třeba
položit si otázku, jak nahradit stávající
znění něčím lepším z hlediska potřeb obyvatelstva.
Je třeba si nejprve říci, co bylo špatně a zda nemohlo jít
spíše o zneužití zákona.
Ustanovení § 11, bod (1), písmeno d) zákona 48/1997 Sb., je poskytovateli zdravotní péče a pojišťovnami interpretováno ve smyslu, který evidentně neměli zákonodárci na mysli a který poškozuje pacienty. Děje se to přesto, že správný výklad tohoto ustanovení lze z jeho textu snadno vyvodit a vyplývá také ze záznamu o jednání v Poslanecké sněmovně.
Nejprve uvedeme text tohoto ustanovení: „Pojištěnec má právo na zdravotní péči bez přímé úhrady, pokud mu byla poskytnuta v souladu a za podmínek stanovených tímto zákonem. Lékař či jiný odborný pracovník ve zdravotnictví ani zdravotnické zařízení nesmí za tuto péči ani v souvislosti s poskytnutím této péče přijmout od pojištěnce žádnou úhradu.” Výraz „ani v souvislosti s poskytnutím této péče” byl do ustanovení doplněn v rámci pozměňovacího návrhu za tím účelem, aby se zakázalo vybírat doplňkové platby za lepší vybavení ordinace, rychlejší nebo přednostní ošetření a podobně.
Nový text byl ale později vykládán (buď úmyslně, nebo z neznalosti) chybně a byl, dokonce se souhlasem ministryně a ministrů zdravotnictví, zneužit k zákazu připlácení, například na lepší materiál plomby, lepší čočky nebo lepší endoprotézu, a to tím způsobem, že se v těchto případech neposkytuje pojištěncům ani úhrada základního provedení zákroku, na kterou má pojištěnec právo.
Druhá věta výše uvedeného ustanovení mluví o zdravotní péči, která je specifikována ve větě první. Jde nepochybně o péči, která je podle zákona 48/1997 Sb. plně hrazena, pokud není překročen zákonem vymezený rozsah péče a je poskytnuta za podmínek zákonem stanovených. Druhá věta proto pojednává výhradně o péči, která je placena pojišťovnou, a říká, že se nesmí vybírat další úhrada za tuto pojišťovnou plně hrazenou péči, a to ani s poukazem na lepší zařízení ordinace a jiné údajné výhody. Jedině to měla znamenat slova „ani v souvislosti s poskytnutím této péče”. Je však právně nepochybné, že připlatit na lepší materiál plomby nebo implantát zákonodárce uvedeným ustanovením nezakázal, protože to není plnění obsahu první větou definované péče, a tvrzení, že to je s ní v souvislosti, je výmluva.
Kdyby platil výklad, že pacient si do díry v zubu, kterou mu lékař v rámci hrazené péče vyčistil, nemůže dát vložit za příplatek lepší materiál, nesměl by se mu ten zub za úplatu ošetřit vůbec, neboť to velmi souvisí se zdravotní péčí, která je hrazená, dokonce při tom dojde k úkonům, které nepochybně patří do plně hrazené péče. Uznává se však, že za celé ošetření se vybírat může. Tímto sporem je dokázáno, že vybírat se může tím spíše za lepší materiál nebo implantát, s jedinou podmínkou, že nedojde k placení za tutéž věc dvakrát, respektive k druhému placení toho, co platí pojišťovna. Ještě názorněji lze nesmyslnost kritizovaného výkladu paragrafu 11 dokumentovat na příkladu doplatků za léky.
Lékárna je podle zákona zdravotnickým zařízením a její zaměstnanci odbornými pracovníky ve zdravotnictví a za léky, které nejsou hrazeny plně, vybírají částečnou úhradu a nejsou za to trestáni proto, že plná úhrada těchto léků není obsažena v zdravotní péči hrazené z pojištění. Zde se považuje za samozřejmé, že pacient částečnou úhradu dostane, protože je pojištěn, a má tedy na ni nárok. Ať již důvody byly jakékoliv, byl přijat výklad (mimo stomatologii a léky), který neodpovídá zájmu pacientů.
Bohužel i ministerstvo zaujalo stanovisko, že se nedá nic dělat, že se to napraví v novém zákoně. Místo toho se měl jen opravit špatný výklad platného znění zákona. Paragraf 11 by se totiž měl používat, a to v původně zamýšleném smyslu, tedy na ochranu a ve prospěch pacientů.. Bude-li pod lobbistickým tlakem přijato ještě lépe zneužitelné nové znění § 11) za situace, kdy není standardní péče dostatečně definována, prospěje to některým lékařům, ale uškodí pacientům, které by zákon měl chránit. Smlouvy pojišťoven se zdravotnickými zařízeními musí zaručovat v souladu s Úmluvou o lidských právech a biomedicíně patřičnou a rovnoprávně dostupnou zdravotní péči každému občanovi, tj. bez závislosti na tom, zda připlatí, nebo ne.
