Sexuální život slavných

V jeho krvi kolovala krev stepních Kalmyků, v přísně tajných dokladech se uchovával dokument o tom, že jeho dědeček z matčiny strany byl Žid Alexander Blank. V roce 1820 se celá rodina dala pokřtít a bratři Abel a Istrail přijali jména Dimitrij a Alexander. Není jasné, proč sám Vladimír Lenin tato fakta tajil, vždyť přece sám žádnou rasu ani národ neuznával. K Rusům ovšem nechoval žádnou úctu - sám je jednou označil za národ ožralců a za vyvrhele neschopné revolučních činů. Na jedné ilegální revoluční schůzce se Vláďa Uljanov seznámil s dcerou bývalého carského soudce Naděždou Krupskou, padli si do oka a krátce po tomto seznámení byl Lenin zatčen a v roce 1897 nastoupil cestu do sibiřského vyhnanství. Tam ho do vsi Sušenskoje Naděžda Krupská následovala. Pronajali si tam polovinu domu se zeleninovou zahradou. Carská policie však dbala na morálku - buď budou milenci svůj vztah legalizovat sňatkem, nebo bude muset Krupská z "vyhnanství" domů. Svatba se konala 22. července 1898, požehnal jim pravoslavný pop, pokropil je svěcenou vodou a revoluční manželství bylo uzavřeno. Krupská potom následovala svého manžela jako stíhačka při jeho cestách po Evropě, v roce 1900 po něm pátrala dokonce v Praze. Ve svých vzpomínkách chválí dokonce české knedlíky.

V roce 1905 se Lenin vrátil do Ruska, tam se setkal s jednou chytrou a bohatou manželkou šlechtice, která se stala jeho milenkou. Její jméno až do smrti Lenin ovšem tajil. V roce 1910 se pak seznámil se svou další revoluční láskou - manželkou bohatého průmyslníka. Tato francouzsko - ruská krasavice se jmenovala Inessa-Elisabeth d´Herbenville Armandová, byla matkou tří dětí a oplývala prý vskutku nevšední krásou. Do Lenina se zamilovala jako do autora revolučních spisů, její srdce zaplálo pro revoluci a svůj idol také hledala po celé Evropě. Konečně se tedy sešli v Paříži, soudružka Inessa pak Lenina následovala na jeho cestách po Švýcarsku a Polsku. Dopravovala do Ruska ilegální tiskoviny a v září 1912 vybavena padělaným cestovním pasem skončila dokonce na čas v carském vězení.

Existují četné zprávy historiků, že Lenin s oběma ženami trávil mnohé volné chvíle, často spolu všichni tři bydleli v jednom hotelovém pokoji. Revoluční bolševická morálka zřejmě stmelila tuto trojici a působila jako prevence vůči jakékoliv žárlivosti. Ve Švýcarsku ovšem koloval jeden vtip, který nebyl tak zcela nesmyslný: na domě, ve kterém bydlela v Curychu Inessa Armandová by prý měla být umístěna pamětní deska s nápisem "Zde se u paní Inessy Armandové skrýval Lenin před svou ženou Naděždou Krupskou".

Lenin v doprovodu obou žen také ukončil svou historickou cestu když dorazil v podvečer 16. dubna 1917 na Finské nádraží v Petrohradu. Tam prakticky odstartoval bolševický puč zvaný později Velkou říjnovou revolucí. Později do Leninova života vstoupila ještě jedna žena - jeho osobní sekretářka Lydia Alexandrovna Fotijevová. I bolševici mezi sebou šířili pomluvu, že ti dva snad spolu něco měli, ve skutečnosti však v té době už na Leninovi hlodala syfilitická progresivní paralýza. Kde k této syfilitické infekci přišel, není známo.

Po atentátu v srpnu 1918, kdy na něj vystřelila esserka Dora Kaplanová, Lenin už jen bídně dožívá v Gorkách. Vůdce proletariátu ztrácí paměť, dostává časté záchvaty, zatemňuje se mu mysl. V roce 1993 byl v tajném archivu generálního tajemníka komunistické strany objeven film, který zřejmě nechal natočit Stalin. Lenin v něm leze po čtyřech, okusuje nohy od židlí a prosí o odpuštění stůl, o němž se zřejmě domnívá, že je to někdo, komu těžce ublížil. Záběry z tohoto filmu měly být použity ve filmu o Leninovi, ruský prezident Boris Jelcin však promítání tohoto filmu zakázal.

Smutný osud stihnul také Leninovu ženu Naděždu Krupskou. V polovině třicátých let byla Stalinovým režimem dvakrát zatčena. 26. února 1939 slavila své sedmdesáté narozeniny. Donesli jí obrovský dort z Kremlu, dort prý poslal sám Stalin. Několik hodin po pozření dortu pak Naděžda Krupská umírá na příznaky prudké otravy. V úmrtním listě bylo ovšem uvedeno zauzlení střev. Urnu s jejím popelem ke kremelské zdi pak nesl Josef Visarionovič Stalin osobně.