Léky a lidé

V první etapě se zkoumá účinek u zdravých dobrovolníků. Jde zde o zjištění, jaké dávky jsou dobře tolerovány, jaký vliv má lék na různé funkce zdravého organismu. Nezkoumá se však jen vliv léku na člověka (farmakodynamika), ale také vliv organismu na lék po jeho vstupu do organismu, tj. jeho koncentraci v krvi, jeho metabolismus, rozdělení v různých tkáních a způsob a dobu, za kterou je z organismu vyloučen (farmakokinetika). O metabolismu léku a jeho koncentraci v krvi rozhoduje především skupina jaterních enzymů tzv. cytochromu P 450. Rozdílná aktivita jednotlivých enzymů tohoto komplexu je důležitou příčinou variability v účincích léků a příčinou širokého rozsahu dávek potřebných pro různé nemocné.

Enzymy cytochromu P 450 mají svůj dávný původ před stamiliony let v době, kdy se rozdělovaly živé organismy na říši rostlinnou a živočišnou. Živočichové se začali živit rostlinami. Větší pravděpodobnost přežít měly rostliny, které produkovaly látky, jež při svém nahromadění v organismu živočichů ohrožovaly jejich život. Toto nebezpečí zase vedlo k tomu, že lépe přežívali živočichové, kteří měli enzymatický systém, jenž takové jedovaté látky zneškodňoval. Jinak řečeno: aby nebyly sežrány, rostliny v sobě vytvářely potenciálně jedovaté látky. Aby jim takové látky nevadily, vytvořili si živočichové obranu skupinou enzymů P 450, které urychlily jejich odbourávání. Tyto enzymy dnes mohou odbourávat také léky, které by při nahromadění v organismu mohly působit toxicky. Léky často dokonce samy aktivitu těchto enzymů v játrech probouzejí anebo zvyšují. Některé léky zase tuto aktivitu tlumí.

Ve druhé etapě dostane nevelký počet nemocných zkoušený lék a zjišťuje se, jak, v jakých dávkách a v jakých časových intervalech působí na příznaky nemoci, pro kterou je určen. Přirozeně se znovu zkoumá, zda a jaké má nežádoucí účinky, event. zda nemocné nepoškozuje. U části nemocných se začíná pracovat metodou, která je vlastní třetí etapě, tj. metodou kontrolovaného klinického pokusu, kde se účinek nového léku porovnává s účinkem placeba (tablet bez vlastního farmakologického účinku) anebo s účinkem standardního léku dosud užívaného pro léčbu onemocnění, pro které je nový lék určen.

Ve třetí etapě se organizuje řada kontrolovaných pokusů u velkých skupin nemocných, jejichž celkový počet dnes většinou překračuje tisíce. Je přirozené, že na takovém výzkumu se podílejí desítky nebo i stovky lékařů v mnoha zemích, a že je tedy třeba takový výzkum organizovat na mezinárodni úrovni. Za vědecký průkaz účinnosti nového léku se pokládá nalezení statisticky ověřeného nenáhodného rozdílu mezi účinkem nového léku a účinkem placeba. Aby se předešlo zkreslení výsledků léčby postojem lékařů, event. jejich předpojatostí (ať novému léku příznivou nebo nepříznivou), lékaři hodnotící účinky léku stejně jako sami nemocní nevědí, kdo dostal nový lék a kdo dostal placebo. Poněvadž jak nemocní, tak lékaři jsou v tomto ohledu “slepí”, mluví se o dvojitě slepé studii. Zvláštními technikami je zajišťována bezpečnost nemocných.

Velký význam je dnes kladen na etické aspekty takového výzkumu. Značné úsilí se věnuje tomu, aby zájmy a práva nemocného nebyly ohroženy. Jedním z nástrojů k tomu určených je projednávání a schvalování projektů kontrolovaných klinických pokusů etickými komisemi, jejichž členy jsou vedle zdravotníků duchovní, právníci, pedagogové a další osoby, které lze pokládat za místní autority v otázkách etiky. Pacient musí být o charakteru výzkumu zevrubně informován. Jestliže s podmínkami výzkumu souhlasí, dá se svým zařazením do terapeutické studie písemný souhlas.

Čtvrtá etapa klinického hodnocení nového léku se koná po jeho registraci a po jeho zavedení do rutinní terapie. Zjišťuje se, jak lék působí u klientely lékařů, kteří nepracují ve výzkumu, rozšiřují se věkové a diagnostické hranice nemocných, u kterých může být užit. Pečlivě se hodnotí, zda a za jakých podmínek může být podáván zároveň s jinými léky. Důkladně se získávají informace o případných nežádoucích účincích léku.

Za součást čtvrté etapy lze pokládat také studie spotřeby léku v určitých územních celcích (farmakoepidemiologie) a studie zacílené na zjištění finančních nákladů spojených se zavedením nového léku ve srovnání s náklady při předchozí standardní léčbě (farmakoekonomika).

Klinický výzkum zpravidla trvá řadu let a je značně finančně náročný. Stále častěji tento výzkum organizují zvláštní organizace (Clinical Research Organizations, CRO), jimž tento úkol zadávají farmaceutické firmy. Díky hledání metod, jak tuto část vývoje léku učinit co nejefektivnější, se začíná dařit klinický výzkum zkracovat. Začíná se pracovat na počítačových modelech pacientů a jejich skupin, které umožňují plánovat vlastní práci s nemocnými co nejefektivněji. Klinický výzkum jednoho z nových léků určených k léčbě Alzheimerovy nemoci se díky inovaci metod podařilo zkrátit na pouhých pět a půl roku. Odhaduje se, že výrobce získal díky tomuto zkrácení 580 milionů dolarů.