Léky a lidé
K čemu je dobré brát léky pravidelně
Lékař nám naordinuje nějaký lék třeba “třikrát denně”, lékárník pak na krabičku připíše cifry 1-1-1. U antibiotik se obvykle zdůrazní, že v případě tří denních dávek musí pacient užívat tablety po osmi hodinách. U jiných léků se spokojíme s údajem ráno, v poledne a večer. Užívání třikrát, nebo dokonce čtyřikrát denně je pro pacienta nejobtížnější – snadno se zapomíná. Užívání dvakrát nebo jednou denně by nemělo činit potíže, ale i v těchto případech je třeba brát léky pravidelně: tedy po 12, respektive po 24 hodinách.
Proč některý lék stačí brát jednou denně a jiný se musí užívat třikrát nebo čtyřikrát za den? Důvod je prostý: každý lék se z těla vylučuje určitou rychlostí, jinak řečeno zdrží se v těle určitý čas. Po této době se z organismu zcela vyloučí.
I léčiva mají poločas
Aby lék účinkoval, musí ho být v těle určité množství – odborně řečeno, v krvi a v příslušných tkáních musí být dostatečné, terapeutické koncentrace léčiva (váhové množství léčiva v jednom litru krve nebo v jednom kilogramu tkáně v daném čase). Je přirozené, že rozhodující jsou koncentrace v tzv. cílových orgánech, tedy v místech, kde má léčivo působit. Léčiva totiž nejsou v těle rozložena rovnoměrně, v některých tkáních jsou koncentrace vyšší, v jiných nižší. Protože se léčivo – léčivem se rozumí účinná látka, kdežto lék je léková forma (např. tableta) – z těla soustavně odstraňuje, je třeba ho pravidelně doplňovat; léčivé přípravky s krátkým poločasem musíme užívat častěji, třeba třikrát nebo čtyřikrát denně.
Termín poločas má obdobný význam jako poločas radioaktivních prvků; vzpomeňme si na hodiny chemie. Je to doba, za kterou klesne koncentrace léčiva v krvi na polovinu. V případě léčiv (farmak) hovoříme o biologickém nebo eliminačním poločasu. Termíny radioaktivní a biologický poločas jsou si významově nejbližší v případě, kdy všechno léčivo je v játrech za určitou dobu rozloženo na látku neúčinnou. Jindy je léčivo eliminováno tak, že je na ně pomocí enzymů navázána další struktura, a léčivo tak přestává být účinné. Metabolity léčiva, vzniklé rozštěpením farmaka nebo navázáním další struktury, jsou vylučována zpravidla ledvinami. Některá léčiva jsou naproti tomu vylučována ledvinami v nezměněné formě.
U osob, u nichž je funkce ledvin nebo jater snížena, je léčivo eliminováno pomaleji, jeho poločas je delší, a proto se dávkování některých léků musí snížit. Lék se buď užívá v delších časových intervalech, nebo intervaly zůstávají stejné jako u osob s normálně fungujícími ledvinami a játry, ale dávky jsou nižší.
Co když zapomeneme?
Když užíváme léky optimálně po osmi hodinách, vytvoří se po určité době užívání tzv. ustálený stav, kdy hladiny v krvi a v ostatních stáních dosahují stejného maxima, před podáním další dávky dosahují stejného maxima a během dávkovacího intervalu se určitou (stejnou) dobu pohybují v terapeutických hodnotách. Pokud však zapomeneme vzít poslední dávku a chceme to “dohnat” zdvojnásobením příští dávky, je terapeutická hodnota po podání dvojnásobní dávky vyšší. Maximální hladina je dvojnásobná, trvá rovněž delší dobu, ale podstatně se prodlouží i doba, kdy byly hladiny léčiva před užitím této dvojnásobné dávky nižší než terapeutické.
Také si můžeme říci: “Já bych to zapomněl brát, radši si ráno vezmu všechno najednou.” Pak je maximální koncentrace sice trojnásobně vyšší, terapeutická koncentrace přetrvává delší dobu, jenže podstatně delší je i doba, kdy jsou hladiny subterapeutické - zjednodušeně řečeno, kdy se neléčíme. Může nastat i situace, kdy na jednu dávku zapomeneme a vynecháme ji. Je jasné, že po dlouhý čas je množství léčiva v těle pod terapeutickou hodnotou a léčba není dostatečná.
Hazard se zdravím, někdy i se životem
Dokážete si jistě představit, jak rozkolísané jsou hladiny léčiva, když lék užíváme sice třikrát denně, ale v různých časových intervalech. A to se nezmiňujeme o tom, jak by to vypadalo při kombinaci různých časových intervalů s různě vynechanými nebo zas zdvojnásobenými dávkami.
Pravidelné podávání optimálních dávek léků hraje mimořádnou roli u léčiv s tzv. úzkým terapeutickým rozmezím. Aby tato farmaka účinkovala, musí nejen dosáhnout v těle účinných koncentrací – což platí obecně o všech léčivech -, ale na rozdíl od ostatních nesmějí jejich hladiny překročit určitou mez, jinak by mohly vyvolat nežádoucí účinky, které by v extrémních případech mohly skončit vážným poškozením nemocného, výjimečně až smrtí. Na druhé straně, jsou-li dávky nízké a hladiny léčiva jsou subterapeutické, nemocný není léčen, což má rovněž neblahé účinky. Řeč je třeba o teofylinu při léčbě astmatu, léků proti epilepsii a psychoaktivních léků, které se většinou užívají dlouhodobě nebo trvale, a podobně.
Řádné užívání léků přináší užitek v první řadě nemocnému: léčby je účinnější, může být kratší, pacient se cítí lépe a dříve se uzdraví.
