Agorafobie

Agorafobie patří mezi relativně časté fobie. Častější jsou jen fobie z výšek a fobie ze zvířat, ale ty život omezují méně.
Agorafobie je známa už od dob starého Řecka. Agora znamená řecky tržiště, fobie je strach. Typickým problémem, s nímž se setkávají lidé trpící agorafobií v dnešní době, je strach cestovat dopravními prostředky, nakupovat v samoobsluhách, navštěvovat kina, divadla apod. Lidé trpící agorafobií mají velmi často zároveň panickou poruchu. Ta se projevuje opakovanými náhlými záchvaty silné úzkosti až hrůzy, s výraznými tělesnými příznaky, které přicházejí bez subjektivně zjistitelné příčiny.

Agorafobie patří mezi relativně časté fobie. Častější jsou pouze fobie z výšek a fobie ze zvířat. Ty ovšem život omezují méně. Studie prevalence ukazují, že 3 až 6 procent populace trpí agorafobií s panickými záchvaty a 2 až 4 procenta agorafobií bez panických záchvatů. Ženy trpí touto poruchou přibližně dvakrát častěji než muži. Potíže se obvykle objevují mezi 20. až 30. rokem života. Mohou však začít v kterémkoli věku.

Panický záchvat je stav vystupňované úzkosti a strachu, který se výrazně projevuje i v tělesném prožívání a chování člověka. Intenzivní strach vzniká náhle a doprovází ho pocit, že se něco hrozného přihodí. Pravidelně se objeví řada nepříjemných tělesných příznaků: bušení srdce, bolest na hrudi, pocity dušnosti, závratě, pocity neskutečna. Objevují se úzkostné myšlenky: že člověk omdlí, zemře, ztratí sebeovládání nebo zešílí. Po záchvatu někdy přetrvává třes, napětí a vyčerpání. Jindy dochází k uvolnění a letargii. Na záchvat často navazuje trvalý strach z dalšího záchvatu. Pokud člověk trpí úzkostnými stavy již delší dobu, jeho tělesné reakce mohou být přecitlivělé a příznaky se mohou objevovat i v běžných nenáročných situacích. Postižený se pak začne vyhýbat stále více místům, ale strachu ze záchvatu paniky se nezbaví. Nakonec se bojí i doma – pokud tam není někdo, kdo by mu mohl pomoci.

Běžnou reakcí na záchvat paniky je snaha uniknout z dané situace (utéci z metra) nebo co nejrychleji vyhledat pomoc a bezpečí (zatelefonovat na lékařskou záchrannou službu). Důsledkem bývá vyhýbání se těmto situacím.

Ojedinělý záchvat paniky, který zažije ve svém životě většina lidí, neznamená ještě duševní poruchu. Porucha se rozvine až tehdy, když se člověk začne určitým situacím vyhýbat pravidelně a jeho životní styl se naruší. K vyhýbavému chování může člověk dospět z několika důvodů:

1. Vyhýbá se určitým místům, kde již záchvat skutečně zažil, a obává se, že se bude opakovat.

2. Vyhýbá se místům, kde sice k záchvatu nedošlo, ale kde předpokládá velmi nepříjemné důsledky fyzické (např. že se pomočí) nebo společenské (znemožní se svým úzkostným chováním) v případě objevení se příznaků.

3. Vyhýbá se místům, kde není dostupná pomoc (např. daleko od domova, v lese, v dopravní zácpě).

4. Vyhýbá se zátěžovým činnostem, při kterých by mohl záchvat paniky vzniknout (např. tělesnému cvičení, pohlavnímu styku) nebo při kterých by záchvat měl zlé důsledky (např. řízení auta).

Bludný kruh úzkosti
Při vzniku agorafobie rychle dochází k uzavření tzv. bludného kruhu. Na jeho udržování mají největší podíl úzkostné myšlenky a vyhýbavé chování. Příčina může být různá, ale jakmile se strach objeví, má pak již tendenci se v podobné situaci opakovat. Existují čtyři základní procesy, které tuto poruchu udržují:

Eva, 27 let.
Eva má o 25 let staršího partnera. Pro svoji poruchu je na něm plně závislá, protože bez jeho doprovodu nedokáže ani vyjít z bytu. V rámci terapie Eva začíná dělat expozice. Postupně sama vychází z bytu, cestuje hromadnou dopravou i na větší vzdálenosti. Partner se cítí ohrožen. Začíná se obávat. že si jeho mladá žena v nové svobodě najde i nového, věkem přiměřenějšího partnera. Proto silně naléhá na přerušení léčby.