Medicína

Homosexuálními se nestali chlapci vychovávaní odděleně v internátech. kde byla běžná vzájemná onanie, homosexuálními se nestali homosexuální prostituti, pokud byli svým založením heterosexuálové, i když prostituci praktikovali od doby dospívání. Počet homosexuálů se nezvýšil ani ve starém Řecku, kde asi po tři století patřilo ke společenské normě, aby zralý muž měl sexuální vztah s postpubertálním chlapcem.

Jak došlo k tomu, že některý člověk je homosexuální, dodnes bezpečně nevíme. Pátralo se různými směry.

Dědičnost?
Americký badatel Kallman obrátil svou pozornost k dědičným vlivům. Vyšetřil soubor jednovaječných dvojčat – chlapců – a zjistil stoprocentní shodnost sexuální orientace. Pokud byla jedno dvojče homosexuální, bylo i druhé. O tomto zjištění byly vysloveny pochybnosti, a proto v Německu v 70. letech takou studii na jednovaječných dvojčatech zopakovali a tento nález nepotvrdili. Zjistili však, že určitá vzájemná závislost existuje. U jednovaječných dvojčat platí, že pokud je jedno dvojče homosexuální, je čtyřiceti- až šedesátiprocentní pravděpodobnost, že homosexuální bude i druhé dvojče. U dvouvaječných dvojčat je tato pravděpodobnost ještě nižší. Genetickou podmíněnost však nepotvrzují ani rodinné anamnézy homosexuálů. Oba radiče jsou většinou heterosexuální a heterosexuální jsou i sourozenci . Pokud homosexuální lidé mají děti, bývají heterosexuální.

Nervový systém?
V 70. letech se také pátralo v oblasti neuroendokrinní, zjišťoval se vliv produktu žláz s vnitřní sekrecí na nervový systém. Nejvíce se tomu věnoval berlínský endokrinolog Dörner. Při svých pokusech na krysách zjistil, že lze vyvolat homosexuální chování krys v dospělosti, pokud za nitroděložního života se narušil vývoj sexuálních center v mezimozku. Mohlo se toho dosáhnout narušením hladiny pohlavních hormonů v krvi plodu, ale to nejen hormony, ale i podáváním jiných látek, včetně běžných léků. Obdobného efektu se dokonce dosáhlo, když samička v době březosti byla vystavena stresu – například elektrickým šokům.

Anebo výchova?
Při úvahách o vzniku homosexuality se pochopitelně věnuje velká pozornost i psychickým vlivům. Při vyšetřování homosexuálů se nápadně často zjišťuje, že chování jednoho nebo obou rodičů nebylo “normální”, že rodinné prostředí nebylo harmonické. Homosexuálové často mluví nepříznivě o svých otcích. Buď je hodnotí jako příliš tvrdé, nebo jim z nějakého důvodu v dětství neimponovali, nebyli vhodní jako vzor k napodobení, nebo ve výchově chyběli. Jindy uvádějí problematickou matku – buď se chovala tak, že coby předobraz budoucí partnerky odrazovala, nebo v dětství naopak imponovala příliš, na rozdíl od otce. Měně často se obdobné údaje zjišťují v anamnézách homosexuálních žen.

Nikdy nevíme, nakolik je obraz rodinného prostředí, který homosexuální jedinec podává, reálný. Nedovedeme totiž posoudit, jak jeho pohled na rodiče zkresluje právě homosexualita. Při výzkumech, kdy údaje homosexuálního muže byly konfrontovány s údaji bratrů se zjistilo, že heterosexuální bratři nesoudili rodiče zdaleka tak negativně. Je však možné, že homosexuál mohl některými svými postoji a projevy rodiče dráždit, především pak otce, a ti se potom k němu chovali jinak než k ostatním sourozencům. Z mé klinické praxe však k tomu mohu poznamenat, že většina rodičů homosexuálních jedinců se mně jevila jako zcela normální. Určité konflikty jsou ve většině rodin. Výrazné konflikty vznikly až po odhalení homosexuality, protože někteří rodiče se obtížně smiřovali s tím, že jejich dítě je homosexuální.

V současnosti to tedy vypadá tak, že biologicky zaměření vědečtí pracovníci obviňují stereoidy, které si sám plod produkuje vlastními žlázami, že vytváří předpoklady k pozdějšímu vzniku homosexuality. Tyto neuroendokrinní vlivy se uplatňují během nitroděložního života nebo v prvních týdnech po narození a činí člověka vnímavějším k psychickým a sexuálním vlivům. Které vlivy to jsou, však bezpečně nedovedeme určit.

Důvodně se tedy dospívá k názoru, že sama predispozice k rozvoji homosexuality nestačí, ale zároveň se nemůže uplatnit ani jakýkoliv nepříznivý psychický vliv, pokud pro něj dítě není vnímavé. Jak již bylo uvedeno, je zřejmě třeba uplatnění více faktorů, aby se formovala homosexuální orientace. Bezpečně se však ví, že pro rozvoj sexuální identifikace a orientace jsou nejdůležitější vlivy v raném dětství. O sexuální orientaci se rozhoduje dlouho před tím, než se v pubertě probudí pohlavní cítění.

Čtyři procenta versus jedno procento
Předpokládá se, že v populaci jsou přibližně čtyři procenta homosexuálních mužů a jedno procento homosexuálních žen. Tento rozdíl je pochopitelný, protože vývin mužského plodu z oplozujících buněk je složitější, a tudíž i zranitelnější než vývin plodu ženského.

Homosexuální muži mají velkou tendenci k sexuální promiskuitě.To je způsobeno tím, že jde o dva muže, tedy o dva jedince, u kterých je biologický předpoklad k větší sexuální aktivitě a možno říci i k promiskuitě, ale je to podmíněno i sociálně. I když v posledních 40 letech, a zvláště nyní v posledních deseti letech, se vztah k homosexuální minoritě zřetelně změnil k lepšímu, předsudky bohužel dosud přetrvávají. Homosexuální dvojice nejsou stále dosud přijímány jako samozřejmé. Často se tak neděje ani v rodině homosexuála, a přitom rodina by měla mít největší zájem na tom, aby její člen žil v trvalém a stabilním vztahu. Ve stabilním vztahu se jednak zmenší nebezpečí nákazy pohlavním onemocněním a jednak se i příznivě stabilizuje psychický stav. U homosexuálních mužů se vyskytuje sebevražda častěji než u heterosexuálů.

Současná malá poučenost naší společnost a již zmíněné předsudky způsobují, že homosexuální jedinci se často zpočátku snaží žít heterosexuálně. Dokonce uzavírají manželství a mají i děti. Je pochopitelné, že takové manželství je rizikové. Pokud je homosexuál mladý a není vysloveně jednoznačně homosexuálně vyhraněn, může bez obtíží realizovat heterosexuální styky. V pozdějším věku je to obtížnější. Větší riziko však je v případě, když si při náhodném homosexuálním kontaktu muž uvědomí kvalitativní rozdíl v sexuálním uspokojení.

Homosexuální praktiky
Homosexuální minorita se nyní díky své správné soudržnosti prosazuje, a tím je usnadněn proces, který se označuje jako coming out, tedy proces, kdy si má jedinec uvědomit svou odlišnou sexuální orientaci, smířit se s tím a žít podle toho. Dnes jsou již zveřejňovány společenské, kulturní a jiné akce homosexuální minority, takže je možné navazovat kontakty tam a není třeba vyhledávat nechvalně známou “záchodkovou erotiku”.

Sexuální praktiky homosexuálů jsou různé a pestré. Nejčastěji se uskutečňuje vzájemná onanie, dráždění pohlaví ústy a styk do konečníku.

Větší promiskuita a rizikové praktiky homosexuálních mužů mají za následek, že jsou častěji postiženi pohlavně přenosnými nemocemi než u heterosexuálové. Proto je potřeba všemožně podporovat vytváření stálých partnerských dvojic a společnost by měla přispět tím, že umožní registraci vzájemných partnerských vztahů.