Medicína

Stejný lék, stejná dávka, ale rozdílný výsledek. Zatímco jednomu pacientovi léčba zabere bez komplikací, u jiného může mít slabší účinek nebo vyvolat nepříjemné reakce. Jedním z důvodů mohou být genetické odlišnosti, které ovlivňují, jak organismus léky vstřebává, odbourává a jak na ně celkově reaguje. Těmito rozdíly se zabývá farmakogenetika.

Lidé se od sebe odlišují vzhledem i predispozicemi k některým onemocněním. Jejich individualita se projevuje také v tom, jak organismus zpracovává léky a jak na ně reaguje. Rozdíly souvisejí mimo jiné také s rozdíly v DNA. Dědičné predispozice ovlivňují rychlost odbourávání léků i to, jak budou v těle působit. Ačkoli do tohoto procesu vstupuje více faktorů, genetika patří k těm nejdůležitějším. Na tomto základě se zrodila disciplína známá jako farmakogenetika či farmakogenomika.

„Cílem je určit, jak bude konkrétní lék na daného člověka účinkovat. Interakce mezi geny a léky jsou totiž vzájemné a obousměrné. Některé geny ovlivňují, jak lék působí na organismus, například zda se dokáže navázat na cílové místo. Jiné naopak rozhodují o tom, jak tělo s lékem naloží, tedy například jak rychle ho odbourá,“ vysvětluje vědecká specialistka na nutriční genetiku v GHC Genetics.

Odlišnosti nejsou jen laboratorní zajímavostí, ale mají přímý dopad na léčbu. Lék nemusí zabírat vůbec, může působit jen omezeně, nebo naopak může i při běžném dávkování vyvolat nežádoucí účinky. Některé genetické varianty způsobují, že se léčivo na cílové místo vůbec nenaváže, a pacient pak může být farmakorezistentní. Jindy organismus lék odbourává příliš pomalu, takže roste jeho koncentrace v krvi i riziko nežádoucích účinků. Genetický test tak může lékaři pomoci zvolit jiný přípravek nebo upravit dávkování.

Genetické varianty ovlivňují i působení léků, které užívá velká část populace. Týká se to například často předepisovaných statinů nebo některých léků na žaludek. U statinů může mutace omezit vstup léku do jaterní buňky, takže léčivo hůře funguje a zároveň se více hromadí v krvi, což může zvyšovat riziko svalových nežádoucích účinků. U části pacientů je proto nutné upravit výběr statinu nebo jeho dávkování. Podobně u některých léků na žaludek hraje roli gen CYP2C19. Někteří lidé jsou takzvaní rychlí metabolizátoři, takže lék odbourávají příliš rychle a ten pak nemusí dostatečně snižovat žaludeční kyselost.

Největší riziko bývá u léků, jejichž zpracování v organismu stojí převážně na jedné metabolické cestě. Pokud je aktivita příslušného enzymu geneticky odlišná, může se léčivo v těle buď hromadit a zvyšovat riziko toxicity, nebo naopak nemusí účinkovat tak, jak má. Zvlášť důležité je to u některých protinádorových léčiv, opioidů nebo léků používaných v prevenci krevních sraženin. U těchto přípravků totiž může nevhodně zvolený lék nebo dávkování vést k velmi závažným následkům.

Univerzální seznam příznaků neexistuje, protože u každého léku nebo lékové skupiny záleží na tom, na jaké cílové místo působí, jak se z těla vylučuje a jaké další buňky může ve vyšších koncentracích ovlivnit. Obecně ale platí, že pokud člověk opakovaně zažívá nežádoucí účinky po různých léčivech nebo jsou tyto reakce neobvykle silné, je dobré myslet i na farmakogenetickou interakci. U všech léků, včetně volně prodejných, by měl pacient takovou situaci určitě konzultovat s lékařem.

Podle statistik nese více než 80 procent lidí alespoň jednu mutaci spojenou s farmakogenetickým doporučením, tedy s individuální úpravou dávkování alespoň u jednoho léku. Největší přínos má toto testování pro pacienty, u nichž odpověď na léčbu neodpovídá očekávání lékaře. Vyšetření může ukázat, zda pacient nese genetickou variantu ovlivňující odbourávání léků, jak se tato odchylka promítá do hladiny léčiva v krvi, kterých přípravků se týká a jaký postup může být při jejich předepisování vhodný.

Genetický test například může nabídnout konkrétní vodítka pro praxi, zejména u pacientů s opakovanými nežádoucími účinky, neúčinnou léčbou nebo neobvyklou reakcí na běžně podávané léky. Zároveň ale neplatí, že správné dávkování závisí jen na genetice. Lékař musí vždy zohlednit i věk, pohlaví, funkci jater a ledvin, další onemocnění nebo lékové interakce. Genetika je důležitý faktor, ale jen jeden z více podkladů pro rozhodování.

Pacient by si proto nikdy neměl sám upravovat dávkování svých léků, a to ani v případě, že má k dispozici výsledky farmakogenetického vyšetření. I pokud test ukáže například to, že je pomalý metabolizátor enzymu CYP2C19 a že by mu mohla stačit i nižší dávka, měl by tyto výsledky vždy předat lékaři. Ten teprve posoudí, zda je úprava dávkování vhodná, protože bere v potaz i další parametry, kterých se genetika netýká. Farmakogenetické vyšetření tak může být cenným podkladem pro přesnější nastavení léčby, samo o sobě ale nenahrazuje lékařské rozhodnutí. Výsledky je vždy nutné posuzovat v širším klinickém kontextu. Dle TZ

www.medialist.cz

Tweet