Žloutenka
Žloutenky stálou hrozbou
Ačkoliv se
problematika žloutenek neustále připomíná, skutečnost je taková, že v České
republice v současné době je nejrozšířenějším typem žloutenky žloutenka
typu A. Od začátku roku do konce srpna bylo zaznamenáno celkem 480 případů této
nemoci, přitom za stejnou dobu se v období 2001 – 2009 průměrně nakazilo
168 lidí.
Virus
žloutenky A se vylučuje stolicí, je vysoce infekční a odolný. Při pokojové
teplotě dokáže přežít několik týdnů, zmrazený dokonce několik let. Nejčastěji se
přenáší nepřímou cestou pozřením kontaminovaného jídla či nápoje.
Žloutenka
typu B se přenáší tělními tekutinami – krví, spermatem či vaginálním sekretem.
Mezi nejčastější způsoby nákazy patří nechráněný sexuální styk. Nakazit se
však lze například i použitím infikovaného zubního kartáčku, ručníku či holicího
strojku. Virus se do krve může dostat také při úrazu. K jeho přenosu totiž
stačí, dostane-li se mikroskopické množství krve nemocného nepatrnou oděrkou do
krevního oběhu nechráněné osoby.
Každoročně u
nás onemocní žloutenkou B přibližně 300 lidí, přičemž nejvíce případů je
zaznamenáno ve skupině mladých lidí ve věku 20 až 35 let. Podle odhadů se u nás
pohybuje až 50 tisíc „přenašečů“ žloutenky typu B, u nichž se sice
onemocnění nijak neprojevilo, ale mohou jej šířit dál. Navíc se v některých
případech může u chronických přenašečů žloutenka typu B vyvinout v cirhózu
či rakovinu jater.
Virus
žloutenky typu C vědci objevili relativně nedávno, až koncem osmdesátých
let 20. století, kdy se začaly
množit případy žloutenek u pacientů po
krevní transfuzi. Nemoc se přenáší převážně nakaženou krví.
Nejvíce ohroženi jsou v současnosti uživatelé nitrožilních drog, nebezpečí
může představovat také tetování či piercing.
V období od ledna do srpna 2010 bylo u nás nahlášeno 430
nakažených. Ročně se v ČR nakazí přibližně 1000 lidí. Přestože se oba typy
žloutenky B i C přenáší v podstatě stejnou cestou, očkování existuje jen
proti „béčku“.
K dalším
typům žloutenek patří žloutenka
typu D. Virus žloutenky tohoto typu
je tzv. neúplným virem. K jeho přenosu je potřebná současná přítomnost viru
žloutenky typu B. Podobně jako tento typ žloutenky se i „déčko“ přenáší krví.
Naproti tomu žloutenka E se přenáší potravinami nebo vodou. Je nebezpečná
především pro těhotné ženy, u nichž může způsobit závažné jaterní onemocnění a
vést dokonce až k smrti. V současné době jsou známy také viry
žloutenky F a G, jejichž chování a vliv na zdraví se teprve zkoumá.
V posledních třech letech je stále nejrozšířenějším typem
žloutenky „áčko“. Virus žloutenky typu A se může vyskytovat v podstatě
všude – na penězích, držadlech v MHD, madlech nákupních vozíků, sedačkách
kin, v osvěžujícím koktejlu s ledem, v salátu z mořských
plodů apod. Jistě, v rámci základní prevence je důležité dávat pozor na
dodržování hygieny. Kontrolovat všechny rizikové situace však není
v lidských silách. Běžně si dáme žvýkačku do úst nebo si pochutnáme na
pečivu hned poté, co jej zaplatíme, či si v drive-in fast foodu vyzvedneme
své jídlo přímo z pohodlí auta.
Výskyt a
šíření žloutenky typu A v populaci přímo ovlivňují hygienické a sanitární
standardy. Jejich zlepšení vede ke snížení cirkulace viru žloutenky typu A v
dětské populaci, která je vůči tomuto viru obvykle nejvnímavější. Vnímavost vůči
viru se přesunuje do vyššího věku na adolescenty a dospělé. Například během
epidemie hepatitidy A v letech 2008/2009 byla v ČR nejvíce postižena
populace ve věku 25 – 35 let.
O možnostech
nákazy při cestování hovořil Tomio Okamura, viceprezident Asociace českých
cestovních kanceláří a agentur. Upozornil na skutečnost, že si sice cestovatelé přinášejí často
hepatitidy z dalekých destinací, ale
Až 70 % lidí
se však nakazí přímo v ČR. Riziko nákazy se zvyšuje např. při cestování vlakem
nebo autobusem a pobytu v přírodě, kdy je dodržování hygienických standardů
či kontrola kvality potravin a pitné vody mnohdy limitována. Přenos žloutenek typu B a C je možný
zase např. při adrenalinových sportech, aktivní turistice nebo horolezectví,
které jsou spojeny s vyšším výskytem úrazů.
Zdravotní
potíže v zahraničí představují vždy komplikace, v případě žloutenek
jsou však zbytečné. Základním vybavením cestovatelů by mělo být očkování proti
žloutence typu A a B, které se hodí
vždy a všude, podobně jako na příklad léky proti bolesti, průjmu či
zácpě.
Očkování je
proto vhodnou prevencí nejen pro děti
Očkování
proti žloutenkám má ve světě dlouhou tradici. Jeho počátek sahá již do roku 1981
a v některých zemích patří do povinného očkovacího kalendáře. U nás se
začalo očkovat proti žloutence typu A v 90. letech a proti typu B se očkují
rizikové skupiny populace od poloviny 80. let. Očkování proti „béčku“ pak bylo
v roce 2001 zařazeno mezi povinné dětské očkování a očkuje se v rámci
tzv. hexavakcíny. Obvykle se zahajuje ve věku 13 týdnů, vždy po zhojení vpichu
po očkování proti TBC. Současně s novorozenci jsou očkováni dvanáctiletí
školáci.
Osoby starší
21 let však u nás nejsou na základě očkovacího kalendáře proočkováni proti
žádnému typu žloutenek. V rámci tzv. očkování na vlastní žádost si mohou
zájemci zvolit mezi kombinovanou nebo jednosložkovou (monovalentní) vakcínou, na
které přispívá většina zdravotních pojišťoven.