Bylinky k léčbě diabetu
Jakon
Původ a
rozšíření
Jakon roste planě především na východních svazích
And, a to v nadmořské výšce do 3 300 metrů, od Kolumbie až po severozápadní
Argentinu. Jde o tradiční plodinu Inků, která se v Peru, Bolívii a Argentině
nazývá „yacón“; v Ekvádoru se používá výraz „jicama“, což je však mezinárodní
výraz pro zcela jinou rostlinu. Hojně se pěstuje v domácích zahradách v severní
Argentině a pravidelně se s ním setkáváme i na trzích ekvádorského Latacunga. Na
druhé straně se však v některých oblastech vyskytuje jen zřídka a mimo andskou
oblast je jakon téměř neznámou plodinou. Při kolonizaci Ameriky se nedostal do
Starého světa a pro Evropu byl objeven až v průběhu 30. let dvacátého století. V
té době do severní Itálie přivezl několik hlíz italský agronom Mario Calvino,
který pracoval v Dominikánské republice. Z jeho pokusů se jakon rozšířil do
dalších oblastí jižní Evropy, ale i do Německa. Druhá světová válka tento
nadějný proces násilně přerušila. Po jejím skončení se jakon začal šířit v USA,
Japonsku, a především na Novém Zélandu, omezeně se znovu objevil i ve SRN. K nám
byly oddenkové hlízy poprvé dovezeny z Nového Zélandu koncem roku 1993 do
Institutu tropického a subtropického zemědělství ČZU v Praze k výzkumným účelům,
které přinesly kladné výsledky.
Botanický
popis
Jakon (Polymnia sonchifolia) patří do čeledi
hvězdnicovitých, Asteraceae. Vytrvalá bylina, v našich klimatických
podmínkách jednoletá, dosahuje výšky až 2 metry, je celá chlupatá, světle nebo
tmavě zelená, často nafialovělá. Lodyhy jsou čtyřhranné a hojně olistěné
vstřícnými listy sytě zelené barvy. Výjimečně se objevují na vrcholu lodyh
drobné žluté až oranžové květy. Plod je nažka, avšak v našich klimatických
podmínkách se prakticky netvoří. Jakon má dva druhy hlíz, a to oddenkové,
nápadně připomínající hlízy topinambur, které slouží k dalšímu množení, a hlízy
kořenové. Ty vyrůstají po 5–20 ve svazku a mají nepravidelně vřetenovitý až
kulovitý tvar. Dosahují v průměru hmotnosti 0,2–0,5 kg, ale také až 2 kg. Mají
slabou šedohnědou až fialovou pokožku, která na vzduchu velmi rychle tmavne.
Dužnina je křehká, chruplavá, šťavnatá a nasládlá, barvy bílé, krémově žluté,
někdy až nafialovělé. Velmi snadno vysychá. Obsahové látky Hlízy jakonu obsahují
v průměru 90 % vody, v sušině potom 6 % bílkovin, 1,3 % tuku, 85,1 % sacharidů,
3,9 % vlákniny a 3,6 % popelovin. Z minerálních látek je to především draslík,
vápník, fosfor a hořčík.
Způsoby užití
Hlízy jakonu se obvykle pojídají syrové jako zelenina,
nařezané se přidávají do zeleninových salátů, kterým dodávají charakteristickou
chuť a konzistenci. Lze je však i tepelně zpracovat vařením nebo pečením. V
Andách se často strouhají a přes kousek látky se vymačkává sladký, osvěžující
nápoj, který se zahušťuje do tmavě hnědého sirupu nebo kostek zvaných chaucaca.
Kořenové hlízy jsou vhodné k výrobě fruktózy, neboť oproti topinamburům jsou
snadno zpracovatelné a využitelnost kořenů čekanky jako sladidla je omezena
jejich výraznou chutí a vůní. Lodyha s mladými listy se upravuje vařením jako
zelenina. Nadzemní hmota však přichází v úvahu i jako krmná plodina, neboť tvoří
bohatou biomasu (kolem 35 tun z hektaru). Obsahuje 11–17 % bílkovin, 2–7 % tuku
a 38–41 % sacharidů v sušině.
Možnosti pěstování
V
našich klimatických podmínkách je jakon především plodinou drobných pěstitelů. K
jeho množení je vhodné použít oddenkových hlíz, které necháme přezimovat podobně
jako jiřiny. Výsadba se provádí v první polovině května a hlízy se sklízejí po
prvních podzimních mrazících. Snadno však podléhají zkáze, takže vyžadují rychlé
zpracování.
