Děti

Bolest doprovází člověka po celou dobu jeho bytí, a protože je vnímána zpravidla jako nepříjemná záležitost, existuje již odedávna snaha o její zmírnění.

Přesto však po dlouhou dobu panovaly (a mnohdy i přetrvávají) mýty o tom, že dítě vlastně bolest necítí, resp. mu nijak zvlášť nevadí. Dokonce ještě před několika desetiletími vycházely publikace, kde se můžeme dočíst alarmující věty stylu: "Dětští pacienti jen zřídka potřebují léky na tlumení bolesti, neboť bolest tolerují velmi dobře".

První studie, která upozorňovala na to, že bolest u dětí není dostatečně léčena, vychází až v roce 1977. V ní autoři Eland a Anderson srovnávají léčbu bolesti u dětí a dospělých při závažných lékařských zákrocích jako je například amputace. Dospěli k alarmujícím výsledkům. Ukázalo se, že na jedno dítě během hospitalizace po operaci připadala 1 dávka analgetik, zatímco na stejně postiženého dospělého se spotřebovalo v průměru přes 20 dávek opioidních analgetik a 17 dávek analgetik jiného typu. Jak je možné, že namísto seriózních výzkumů dětské bolesti a citlivého přístupu k dětským pacientům převážil soubor "samozřejmých" a úporně tradovaných "poznatků"? Podívejme se nyní na tyto mýty podrobněji.

1. Dětský nervový systém je nezralý - čím je dítě mladší, tím méně vnímá bolest.
Toto tvrzení vychází z chybných závěrů špatně koncipovaných prvních výzkumů o dětské bolesti. Tento mýtus byl vyvrácen výzkumy z konce 20. století, které jednoznačně prokazují, že jak dráhy pro vedení bolesti, tak i mozková centra pro vnímání bolesti jsou velmi dobře vyvinuty i u dětí nedonošených. Dokonce již šestiměsíční plod je vybaven anatomickými strukturami, které mu umožňují vnímat nepříjemné pocity.

2. Dítě si bolest nepamatuje.
Tento mýtus vychází ze zkušenosti, že dítě se obvykle k prožité bolesti spontánně nevrací a nevypravuje o ní. Z toho se vyvozuje, že bolest u dětí má maximálně přechodný efekt. Přesto však dítě, které se dostane do obdobné situace, kdy bolest již zažilo, pozná, že jej čeká cosi nepříjemného a podle toho začne také reagovat. Spouštěcím signálem může být například bílý plášť, určitý nástroj či nemocniční zápach.

3. Bolest se dá stanovit podle laboratorních a klinických ukazatelů.
Zde je problém, že zdravotníci jsou zvyklí vycházet při svém rozhodování z objektivních ukazatelů. Těmi jsou v tomto případě například dechová či srdeční frekvence, hladina kortikosteroidů apod. Potíž je v tom, že tyto ukazatele nám podávají spíše informace o stupni negativních emocí, typu úzkosti a strachu, než aby vypovídaly o intenzitě bolesti. Navíc jsou použitelné spíše při stanovení akutní bolesti než bolesti chronické.

4. Nejlepším ukazatelem dětské bolesti je chování dítěte.
Chování dítěte při bolesti totiž patří mezi nespecifické projevy. S podobným chováním se můžeme setkat i u dítěte, které žádnou bolest necítí a má například hlad či je unavené nebo vystrašené. Naopak existují děti, které se snaží s danou bolestí vyrovnat a, ač ji pociťují, v jejich chování se žádné ukazatele bolesti neobjevují.

5. Dítě není schopno o své bolesti podat informaci, která by mohla být nějak využitelná.
Část zdravotníků je totiž dodnes přesvědčena, že dítě není schopno vyjádřit bolest, kterou prožívá. Celosvětové poznatky však ukazují, že vyškolený zdravotnický personál disponující vhodnými metodami je schopen získat od dětí solidní informace o jejich bolesti.

6. Lze vytvořit univerzální algoritmus pro léčení dětské bolesti.
Je velice užitečné, když existují konkrétní doporučení pro léčbu dané nemoci. U bolesti je však situace složitější, protože mívá nejen rozdílné příčiny, a tím i rozdílné typy bolesti, ale i proto, že její vnímání je velice subjektivní.

7. Metabolismus analgetik je u dítěte odlišný než u dospělého, proto je u dětí velké nebezpečí drogového návyku.
Obavy z navození lékové závislosti jsou jedním z nejčastějších argumentů, proč se lékaři někdy zdráhají ordinovat dětem opioidy, takže větší dětské bolesti nebývají vždy adekvátně tlumeny. Viz třeba prohlášení: takhle z něj "vychováme narkomana". Zde nelze popřít, že riziko lékové závislosti obecně skutečně existuje. Dosud však nebylo dokázáno, že by léčba opioidy sama o sobě prokazatelně vyvolala u dětí trvalou tělesnou či psychickou závislost.

8. Není nutno dítě na bolest speciálně připravovat.
V některých případech je podceňována příprava dítěte na bolest s odůvodněním, že: "Starší dítě to vydrží a mladší bude řvát stejně. Když to bude provedeno rychle, brzo na to zapomene." V těchto případech jsou ignorovány dlouhodobé následky takového počínání, jako je strach z návštěvy lékaře až po snahu o zatajování zdravotních obtíží. Proto se dnes doporučuje připravit dítě i rodiče na bolest způsobem, který odpovídá věku dítěte, zvláštnostem rodičů a charakteru výkonu.

9. Dítě není schopno rozhodovat o tlumení bolesti.
Pro některé lékaře zůstává nejen předškolní dítě, ale mnohdy i dítě školního věku pasivním objektem, který je léčen a který o své bolesti a nemoci patrně ani neuvažuje. Přitom však, je-li dítě aktivně zapojeno do terapie, obvykle to rádo učiní. Dokonce je schopné si podle vlastní potřeby dávkovat analgetika pomocí speciální elektronické pumpy. V tomto případě obvykle nespotřebuje ani tak velké dávky jako tehdy, jsou-li podávána podle odhadu lékaře. Navíc bývá z psychologického pohledu klidnější a spokojenější, protože je to ono samo, kdo si řídí běh událostí.

10. Bolest je nevyhnutelná a pro vývoj jedince přínosná.
Někteří se mylně domnívají, že snášením bolesti se dítě jaksi otužuje, stává se odolnějším a utvrzují se některé jeho charakterové vlastnosti. Přitom víme, že funkcí bolesti jako takové je upozornit, že došlo k poškození organismu. Pokud však nedojde k náležitým protiopatřením, nabývá bolest na škodlivosti a může vést v některých případech k těžkým škodám.

Tyto mýty o dětské bolesti tedy neplatí. Vznikaly tím, že se v některých případech podceňovaly a v jiných zase naopak přeceňovaly zvláštnosti dětského organismu. Jindy se zase mechanicky přenášely poznatky získané u dospělých pacientů na děti. Čím se bolest u dětí a dospělých liší je uvedeno v následující tabulce

	Bolest u dospělého	Bolest u dítěte
zkušenost	univerzální	dílčí, epizodická
příchod k lékaři	přichází sám	bývá přiváděno
příčina	odhadne možnou příčinu	často není schopno odhadnout příčinu
lokalizace	dokáže	zpravidla dokáže
intenzita	dokáže zhodnotit	při použití vhodné metody dokáže popsat
kvalita	dokáže popsat	kvality prožívané bolesti
časový průběh	dokáže popsat	má obtíže
ovlivnitelnost	dokáže popsat	má obtíže s popsáním
lékařovo vysvětlení	je schopen pochopit	často nechápe
příprava na bolest	zvládá sám	potřebuje vnější pomoc
sociální opora	nepotřebuje	potřebuje
bolestivé výkony	akceptuje	brání se
zátěžové situace	širší repertoár zvládání	uzký repertoár zvládání
spolupráce	dokáže	ne vždy dokáže
odmítnutí výkonu	může odmítnout	nikdo se ho neptá
personál	více se kontroluje	méně se kontroluje
stížnosti	dokáže si stěžovat	netroufne si stěžovat
cítění bolesti	předpokládá se, že cítí	ne vždy se předpokládá, že cítí
tlumení bolesti	bývá dostatečně tlumena	ne vždy bývá dostatečně tlumena

(bližší informace najdetete v knize doc. MUDr. Jiřího Mareše, CSc.: Dítě a bolest, vydané nakladatelstvím Grada).

Tweet