Lidské tělo

Slinivka břišní čili pankreas je protáhlá žláza kuželovitého tvaru, ležící horizontálně v zadní části břišní dutiny hned za žaludkem. Nejširší část (hlava) slinivky přesně zapadá do kličky dvanáctníku, hlavní část (tělo) směřuje doleva a užší část (ocas) končí v blízkosti sleziny.

Slinivka je těsně spjata s procesem trávení a zároveň je největší sekreční žlázou organismu. Kromě vylučování velmi silných trávicích enzymů (trypsinu, chymotrypsinu a dalších), tedy funkce exokrinní, jedině a pouze slinivka produkuje v ostrůvcích speciálních buněk životně důležitý hormon inzulín, a řadí se tak k systému endokrinnímu.

Slinivka je tvořena velkým množstvím drobných lalůčků, které vylučují velice účinné trávicí enzymy. Každý z lalůčků má sběrný kanálek, který vede šťávy k hlavnímu pankreatickému vývodu, z nějž před stupem do dvanáctníku odbočuje ještě přídatný pankreatický vývod. Hlavní pankreatický vývod se spojuje se žlučovým vývodem a spolu vytvářejí tzv. Vaterskou papilu. Uvolňování pankreatických enzymů spouští hormon cholecystokinin, který vybízí žlučník k vypuzení žluči; denní produkce pankreatické šťávy se pohybuje mezi jedním a dvěma litry.

Hlavními pankreatickými enzymy je už zmíněný trypsin a chymotrypsin. Oba pokračují ve štěpení bílkovin, započatém už v žaludku. Slinivky tyto enzymy vylučuje v neaktivní podobě – jinak by došlo k natrávení samotné žlázy. Škroby a jiné velké glycidové molekuly obsažené v potravě jsou štěpeny alfa amylázou na jednoduché cukry, glukózu, galaktózu a fruktózu, které jsou schopny dalšího vstřebání. Náročný boj s tuky podstupuje pankreatická lipáza. Tuky totiž nejsou rozpustné ve vodě, a tak mají tendenci se rozkládat a zase seskupovat do velkých kuliček, do nichž lipáza ve střevě proniká jen stěží. Proto je potřeba kuličky nejprve rozbít na menší tukové kapénky; chemici tomu říkají emulgace. Tomuto procesu pomáhá žluč, která do střeva přichází žlučovodem ze žlučníku.

Nejdůležitějším hormonem, který vyrábějí tzv. beta buňky, je už zmíněný inzulín. Jeho nedostatek nebo snížená citlivost tkání k inzulínu se projevuje zvýšením cukru v krvi, jinak řečeno cukrovkou. Máme-li pochopit funkci inzulínu, musíme si ho představit jako klíč k zámkům (receptorům) u buněčných dveří, které uzavírají glukóze vstup do buňky. Otevřenými dveřmi může glukóza vstupovat do buňky a účastnit se metabolických pochodů, které vytvářejí energii nutnou k životu. Tím se glukóza odbourává z krve a její hladina v krvi se udržuje v rovnováze.

Normální hladiny glukózy v krvi se pohybují mezi 4,4 a 6,7 mmol/litr. Nemá-li tělo k dispozici dostatek inzulínu, hromadí se glukóza v krvi. Když její hodnota dosáhne 10 mmol/litr, začne se z těla vylučovat močí a s ní z organismu odchází důležitý nositel energie. Člověk hubne a narušuje se jeho metabolická a iontová rovnováha. Naopak při nadbytku inzulínu hladina glukózy v krvi klesá a při kritickém množství 2,2 mmol/litr se objevují křeče, nemocný upadá do kómatu a jeho život se ocitá v ohrožení. Záchrana je jediná: podat mu hormon glukagon, který působí právě opačně než inzulín.

Ačkoli Langerhansových ostrůvků jsou ve slinivce asi jeden až dva miliony, jejich celková hmotnost odpovídá jednomu procentu (!) hmotnosti celého pankreatu – tedy jednomu až dvěma gramům. Je fascinující, že život člověka může záviset na jediném gramu tkáně a na denní produkci pár kapek inzulínu. Stejně fascinující je, že chemickou náhradou nefungujících Langerhansových ostrůvků (tedy injekcemi inzulínu) pacienty odsouzené k smrti zachránit.