Lidské tělo

Součástí dýchacích cest je dutina nosní, hltan, hrtan, průdušnice a průdušky, které se v plicích větví na menší průdušinky ústící posléze do plicních sklípků (alveolů). Alveoly jsou podobné drobným, půlmilimetrovým, hroznovitě uspořádaným váčkům vyplněným vzduchem. Stěny alveolu jsou protkány jemnými cévkami, vlásečnicemi, jimiž protéká krev přiváděná do plic plicní tepnou. Krev těchto vlásečnic se tedy nalézá v těsné blízkosti alveolárního vzduchu, což podstatně usnadňuje výměnu kyslíku a oxidu uhličitého. V plicích je obsaženo nejméně 300 miliónů alveolů a povrch vlásečnic ve stěně alveolů, kde dochází k výměně plynů, představuje plochu o rozměru téměř 70 m², což je asi 40krát větší plocha, než jakou má povrch kůže.

Po vdechnutí normálního vdechového objemu (tj. 0,5 litru) je možno s vynaložením úsilí nadechnout další 2 až 3 litry vzduchu (vdechový rezervní objem u muže činí až 3,3 litru, u ženy 1,9 litru). Po normálním výdechu je možno usilovným výdechem odstranit z plic ještě asi litr vzduchu (výdechový rezervní objem u muže až jeden litr, u ženy 0,7 litru).

Objem vzduchu vydechnutý s maximálním úsilím po předchozím maximálním nádechu se nazývá vitální kapacita. Ta je důležitým funkčním ukazatelem každého jedince. Čím větší má kdo vitální kapacitu, tím více může prohlubovat své dýchání, je-li vystaven větší tělesné zátěži. Největší vitální kapacitu plic mají trénovaní sportovci, trubači, zpěváci, foukači skla apod. V běžné populaci činí velikost vitální kapacity u mladého muže 4,5 až 5 litrů, u ženy 3,5 litru. Vitální kapacita plic se zmenšuje ve stáří nebo vlivem plicních nemocí.

Za důležitý ukazatel stavu dýchacího systému je pokládána tzv. jednovteřinová plicní kapacita představující množství vzduchu, které je vyšetřovaná osoba schopna po maximálním nádechu vydechnout za jednu vteřinu s maximálním výdechovým úsilím. Uvedená jednovteřinová kapacita odpovídá nejméně 70 procent vitální kapacity plic. Tato hodnota se výrazně zmenšuje, vydechuje-li vyšetřovaný proti zvýšenému odporu v dýchacích cestách, jako je tomu při průduškovém astmatu nebo při zánětu průdušek.

I po nejusilovnějším výdechu zbývá v plicích asi 1,5 litru vzduchu. Hovoří se o zbytkovém, reziduálním objemu vzduchu. Tento objem se s přibývajícím věkem zvětšuje. K vypuzení i tohoto zbytkového vzduchu z plic dojde při jejich úplném smrštění, tedy při pneumotoraxu. Sečtou-li se všechny výše uvedené objemy vzduchu, nalézajícího se v plicích po usilovném vdechu, zjistíme, že takzvaná celková plicní kapacita činí přibližně šest litrů.

(Podle J. Šimka: Čísla o lidském těle a jak jim rozumět. Praha 1995.)