Agorafobie
Expozice strachem
Expozice může být buď interoceptivní (vystavujeme se vnitřní situaci – např. zrychlení srdeční činnosti po cvičení, mravenčení končetin po zrychleném dýchání), nebo exteroceptivní (vystavujeme se vnější situaci – např. jízda metrem nebo výtahem, nákup v obchodním domě).
Expozice vnitřním podnětům
Při
expozici vnitřním podnětům je třeba uspořádat situaci tak, aby se objevily
tělesné příznaky panické ataky (tj. brnění v končetinách, lapání po dechu,
závratě, tlak na hrudi, v hlavě, pocity depersonalizace apod.). Poprvé by se
měla provádět s terapeutem, protože při ní dochází k velmi nepříjemným
pocitům. Nejčastějším prostředkem navození interoceptivní expozice v léčbě
je zrychlené dýchání (hyperventilace). To proto, že více než polovina trpících
panickou poruchou běžně při záchvatu úzkosti zrychleně dýchá a prožívá příznaky,
které lze zrychleným dýcháním navodit. Před expozicí se nacvičuje “kontrola
dechu”, která odstraňuje rozbouřené příznaky.
Interoceptivní expozice bývá napoprvé dramatická, vybaví se řada tělesných příznaků paniky, nicméně kontrolou dechu je pak během 2 až 5 minut odstraníte. Tato expozice učí nebát se tělesných příznaků. Při opakovaných expozicích postupně příznaky slábnou a podobně budou slábnout při nečekaných záchvatech paniky.
Expozice “na živo”
Plán postupné expozice Problém: Cestování dopravními prostředky
“Vyhýbám se cestování všemi dopravními prostředky, protože jsem v nich zažila paniku.”
Cíl: Naučit se cestovat všemi dopravními prostředky sama.
Kroky: Stupeň úzkosti (1-10).
1. Cesta autem s
manželem na chatu. 7
2. Cesta autem se sestrou po městě. 7
- 8
3. Cesta autem se sestrou mimo město. 8
4.
Cesta tramvají s doprovodem. 8
5. Cesta autobusem
s doprovodem. 8
6. Cesta tramvají sama. 9
7. Cesta autobusem sama. 9
8. Cesta metrem
s doprovodem. 9
9. Přestup v metru
s doprovodem. 10
10. Cesta metrem sama. 10
11. Přestupování v metru sama. 10
12. Cesta
vlakem mezi městy. 10
13. Cesta dálkovým autobusem. 10
14. Cesta letadlem. 10
Vystavení se zevním podnětům vyvolávajícím úzkost učí, jak čelit obávané situaci. Než k těmto expozicím přistoupíme, musíme si znovu vysvětlit, jak úzkost obvykle probíhá. Po vystavení se podnětu, jehož se člověk obává, stoupá úzkost prudce nad hranici, kterou cítíme velmi nepříjemně až nesnesitelně. To je vzestupná část křivky úzkosti. Například u člověka, který má strach jezdit metrem, úzkost po rozjezdu soupravy rychle stoupá až na subjektivně nesnesitelnou míru. Pak se zvyšování úzkosti zastaví a určitou dobu se udržuje na stejné úrovni. U některých podnětů to trvá minuty, u jiných i dvě hodiny. Čím více katastrofických myšlenek se v té době dostaví, tím déle tato fáze trvá. Po určité době ale vždy dochází k poklesu úzkosti. Občas se může ještě krátce zvýšit, ale v zásadě časem klesne na únosnou míru. Při dalších expozicích dochází postupně k menšímu nárůstu úzkosti, úzkost trvá kratší dobu a její pokles je rychlejší. Po opakovaných expozicích úzkost v dané situaci mizí úplně.
Protože vnějších podnětů, které vyvolávají úzkost, bývá více a jsou spojeny s úzkostí různé intenzity, běžně se postupuje tak, že se začíná expozicí méně náročnému podnětu a po jeho zvládnutí se pokračuje s podnětem, který leží v hierarchii obtížnosti o něco výše. Řada lidí potřebuje zpočátku při expozici doprovod. První expozice probíhají běžně s terapeutem, pak s nějakým blízkým člověkem, který je poučen o průběhu expozice. Nakonec ji však člověk musí opakovaně zvládnout sám. Některé expozice potřebujeme opakovat mnohokrát, jindy stačí jediná. Velmi důležité je odměnit se po každé dokončené expozici.
