Medicína
Výskyt a příčiny ženských poruch
Příčinou budou asi pozůstatky dvojí sexuální morálky, měření oběma pohlavím nestejným metrem.
Do ordinací chodí více muži než
ženy
Není žádným tajemstvím, že křesťansko-židovská kultura
považuje sexualitu ženy za něco nepatřičného. Ještě před sto lety
představovala sexuální touha naprosto nepřípustný atribut ženy ze “slušné
společnosti”, jakési potěšení ze sexuálních kontaktů bylo paradoxně přiznáváno
pouze prostitutkám. Snad bude tato skutečnost dodnes příčinou toho, že se
čekárny sexuologických ordinací plní muži, stěžujícími si na nedostatečné
ztopoření či předčasnou ejakulaci, zatímco jejich partnerky, u nichž se
projevuje nedostatek sexuální vzrušivosti či poruchy orgasmu, jen doma jen mlčky
trpí. “Zavři při tom oči a mysli na Anglii!” radily viktoriánské matky svým
frigidním dcerám a tato “dobrá rada” přežívá dodnes u části ženské populace,
která považuje sex pouze za nástroj rozmnožování – prokreace a upírá mu jeho
charakter rekreační.
Příčiny ženských sexuálních dysfunkcí jsou rozmanité. Není sporu o tom, že mnohé z nich jsou už zakotveny v povaze člověka vrozeně, jsou tedy původu konstitučního, biologického. Daleko častěji se však na jejich vzniku podílejí faktory psychické a sociální. Neblahý vliv přehnaně puritánské výchovy, ošklivost z nahoty a tělesné intimity a vytváření pocitu provinění, dokáží jistě ovlivnit lidskou sexualitu negativním způsobem a přispět tak ke vzniku projevů sexuálních poruch. K tomu se pak mohou přidružit partnerské konflikty, sobectví a nedostatek tolerance v otázkách intimního života. Na neposledním místě je pak nutno jmenovat psychické nemoci, zejména různé stavy deprese, které jsou pro poruchy v sexuálním životě typické.
Diagnostika a léčba
Vidíme tedy, že
příčiny ženských sexuálních poruch jsou většinou multifaktoriální,
komplexní. Z toho také pramení potíže při jejich diagnostice a léčbě.
Často je podrobný rozbor situace, důkladná sexuologická anamnéza a zmapování
všech možných příčin nejdůležitější součástí celého postupu.
V léčbě je pak nutno uplatnit důsledný psychosomatický přístup. Bylo by jistě chybou spoléhat na nějaké zázračně působící léky charakteru jakéhosi nápoje lásky. Léčení by mělo postupovat systémem komplexním, což znamená spojit takzvanou behaviorální psychoterapii, která zahrnuje psychologický a sociologický přístup a nazývá se někdy “sexoterapií”, s léčbou medikamenty. V ženské sexuologii bývá někdy nekriticky přeceňován význam hormonální léčby, zatímco ženská sexualita je většinou na hormonech závislá jen v nepatrné míře. Spíše se zde uplatňují léky používané v léčbě duševních nemocí (léky proti depresi a úzkosti), dále látky rozšiřující cévy (vasodilatancia) a léky ovlivňující funkce hladkého svalstva (spasmolytika).
V léčbě nesmíme zapomínat na to, že sexualita je funkcí většinou párovou, a v léčebných postupech je tedy nutno zainteresovat i partnera. Léčení ženských sexuálních poruch by mělo být svěřeno sexuologovi nebo zkušenému gynekologovi. Jakékoliv samoléčitelství nebo rady z úst nekvalifikovaných šarlatánů zde pochopitelně nemají místo - i když právě sexuologie je jedna z medicínských disciplin právě pro tuto laickou léčebnou intervenci nejlákavějších.