Opravdové prožitky
Opravdové prožitky II.Část 4. Ozařování – cesta ven
Útrapy a zhoršování pociťujeme jako křivdu. Zlepšení situace ale mnohdy bereme jako docela samozřejmou věc…
Z deníku Jany D.
Část 4. Ozařování – cesta ven
29. července
Předali mě na radiologickou kliniku. Hned při vstupní prohlídce a označení ozařovaného pole mi napíšou do karty na základě předchozích výsledků, že je nutné počítat s hysterektomií, zatím mi vaječníky vyřadí z provozu chemickou kastrací – jednou měsíčně injekcí ZOLADEXU do břicha. Nemyslím na to, jsem zvědavá, jak budu snášet kobaltové záření.
13. srpna
Dostala jsem první dávku – celkem je jich 25. Vím, že budu unavená, ale není to tak hrozné, žádné jiné potíže nemám. Chodím brzy ráno, abych dlouho nečekala – je to depresivní, když tam člověk několik hodin sedí a vidí ty, co jsou na tom o moc hůř… Všechny průběžné kontroly jsou celkem v pořádku, až posledních pět dní mě už začíná pálit kůže, ale puchýře se mi neudělají. Taky mě trochu škrábe v krku, záření zkrátka nedělá dobře měkkým tkáním a sliznicím.
Čtrnáct dní po skončení ozařování jedu na rekondiční pobyt, kam mě pozvali ze sdružení ARCUS. Je to možná moc brzo, ale věřím, že mi to prospěje, trápím se tam poctivě i s jógou, ale není to zřejmě pro mě to pravé. Procházky v lese zvládám bez problémů, i celodenní pěší výlet. Ostatní, co mají tuhle nemoc za sebou už vesměs pár let, mě mají za blázna, že to tak ženu, ale já už bych v posteli ležet nedokázala. Taky se tu chci naučit, jak se to dělá, tedy rekondiční pobyty, a jak to funguje, pokud jde o sdružení onkologických pacientů. Nosím to v hlavě od začátku léta a můj doktor má ten samý plán.
Začátkem září jsme se s děvčaty, která už mají léčbu za sebou, dohodli, že založíme MAMMA HELP, zatím jen pro pacientky z Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, později možná i odjinud. Zatím jsme doktora pozvaly do hospody na pivo, z recese jsme ustavily Taxoterový klub – přišly všechny až do čísla 20, některé už rok po skončení léčbyněkteré po první chemoterapii. Všechny si uvědomujeme, jak moc nám pomohlo, že jsme se tak sblížily, podržely jedna druhou, říkaly si navzájem, jaké to je a jak se s tím poprat, co komu na co zabírá, co kdo jí a pije… Pomohlo by to určitě i těm ostatním, které v čekárně sedí a mlčí a mají o to větší strach. V té hospodě vznikl přípravný výbor a sdružení dostalo jméno.
2. listopadu
Je mi 48, mám za sebou skoro rok léčení. Navrhli mi invalidní důchod, je asi opravdu potřeba nějaký čas si odpočinout. Stejně nevím, kde bych hledala práci, znovu rozjet podnikání mi v téhle situaci připadá jako nezodpovědný hazard. Doma ale rozhodně sedět nechci a nebudu. MAMMA HELP nám zaregistrovali, zítra je valná hromada – uvidíme, kolik lidí bude mít opravdu zájem…
3. listopadu
Přijely skoro všechny, které doktor pozval, i plno mimopražských – 99 % z přítomných žen vstoupilo do sdružení. Těší mě, že se líbil navržený program, a je mi taky jasné, že teď už nemohu couvnout. Jen mě ještě čeká ta hloupá poslední operace…
9. listopadu
Přemlouvala jsem lékařský tým, jak se dalo, že už mám operačního sálu plné zuby, že je to letos třetí narkóza, že budu mít jistě zase depresi, než se zotavím, nebylo to nic platné, nechtěli si to riziko na sebe vzít. A já se zase bála operaci odmítnout. Nakonec to bylo snazší, než jsem si myslela. Vcelku malá jizva se mi rychle hojí, pátý den jdu domů, ani to moc nebolí, obávaný depresivní “klid na lůžku” tentokrát nehrozí – za čtrnáct dní běhám po městě a vyřizuju, co je třeba. V MAMMA HELP je nás víc než sto a je třeba začít něco dělat…
