Medicína

Inkontinentní pacient ve společnosti představuje tabu, postiženým přináší pocit studu a ztrátu vlastní důstojnosti. (Inkontinence, neboli nekontrolované úniky stolice či moči).. „V Česku přitom chybí strategie pojímající inkontinenci jako akutní onemocnění, které bude pacienta provázet do konce jeho života,“ říká odborník na zdravotnickou legislativu Aleš Martinovský.

Příčin inkontinence může být více a zdaleka nejde jen o důsledek stárnutí. Nekontrolované úniky stolice a moči zažívají i děti a lidé v produktivním věku. Způsobit ji  mohou  vrozené vady, ale také neurologické potíže (např. po mozkové mrtvici). Inkontinence se nezřídka týká i lidí, kteří podstoupili chirurgické zákroky v oblasti konečníku nebo ozařování pánve při léčbě nádorových onemocnění. K oslabení pánevního dna dochází také v důsledku obezity, nedostatečné fyzické aktivity či opakovaných porodů.  

Jak se postavit k problematice inkontinence do značné míry ukázalo Celosvětové fórum o inkontinenci, které se konalo letos v Berlíně. Především ve vyspělých evropských zemích je patrná snaha, aby prevence inkontinence byla součástí systémového řešení. Odborníci se shodli na tom, že je nutné vytvořit strategii, která by pomohla zlepšit situaci pacientům i poskytovatelům zdravotní péče.

 Důraz je přitom kladen na to, aby pacienti zůstali co nejdéle soběstační a mohli normálně žít, z čehož ve výsledku těží nejen samotný pacient, ale celá společnost.  „Péče o inkontinentní pacienty je finančně náročnější, než by se mohlo zdát. Velká část nákladů totiž zůstává skrytá. Péči mnohdy zajišťují příbuzní, kteří se kvůli tomu vzdají zaměstnání. Dopady na hospodaření státu jsou potom nejen na stránce výdajové, ale také v poklesu HDP a v konečném důsledku i ve výši výběru pojistného. 

Zatímco v Evropě hledají způsoby, jak lidem zajistit dlouhodobě udržitelnou péči v oblasti inkontinence a podpořit tak jejich důstojnost a nezávislost, Česko se od evropských trendů spíše odvrací. Projevuje se to zejména v tlaku na snížení nákladů na péči. Lékaři jsou omezováni v tom, jaké množství pomůcek pro inkontinentní pacienty mohou předepsat. Pacienti si tak často musí potřebné zdravotnické prostředky doplácet.

 K uplatnění regulačních srážek vůči lékařům prakticky nedochází, přesto jsou předepisující lékaři pod tlakem z toho, že jim prostředky předepsané nad stanovený rámec pojišťovny neproplatí. Podle Martinovského by pacientům trpícím inkontinencí měla být věnována větší pozornost a péče o ně by měla trvale patřit pod režim neodkladné péče.

Stát by pak měl ve spolupráci s lékaři a  zdravotními pojišťovnami vytvořit programy na podporu větší soběstačnosti pacientů a investovat také do větší podpory domácí péče. Jen tak lze zachytit evropský trend a pomoci pacientům trpícím inkontinencí k tomu, aby se mohli cítit důstojně. Dle TZ

www.bisonrose.cz

Tweet