Léčivé rostliny
Hořec žlutý
Hořec žlutý (Gentiana lutea L.)
patří do čeledi rostlin hořcovitých (Gentianaceae). Milovníci
horské květeny znají řadu příbuzných druhů, např. na Šumavě původní hořec
panonský (Gentiana pannonica (L.) Scop.). Kořen tohoto druhu je z
farmakologického hlediska také přijatelný. Musíme ale brát v úvahu, že se jedná
o silně ohrožený druh, jehož sběr v přírodě je v rozporu se zákonem!
Popis:
Hořec žlutý je
vytrvalá rostlina, dorůstá do výšky 50-140 cm. Lodyha je jednoduchá a přímá se
vstřícnými listy. Kvete žlutě, květy jsou uspořádány v úžlabních květenstvích.
Rozšíření:
Původně
roste hořec žlutý v pohořích jižní a střední Evropy a v Malé Asii. Pokud se s
tímto druhem setkáte v naší přírodě, jedná se o výskyt druhotný. Droga se k nám
dováží nebo se hořec žlutý pěstuje . Historie používání: Hořcový kořen patří
mezi prastaré léčivé drogy. Lidé ho používali již ve starověku. Věřili, že
žvýkáním kořene každý den ráno před jídlem si zaručí dlouhověkost. Horký odvar v
zimě je chránil před zmrznutím. Hořcové víno platilo za lék čistící játra a
ledviny a odstraňující křeče. Odvar se používal na omývání hnisavých ran. S
kořenem hořce se setkáváme ve středověkých herbářích, zmiňuje ho i Mathioli. Ten
považoval kořen hořce za protijed při hadím uštknutí, prášek z kořene jako lék
proti zimnici a dušnosti. Pro pijáky piva může hořcový kořen představovat hotové
vysvobození. Pokud vypijete hořcový prášek v pivu, zaručeně vás zlozvyk přejde.
Sběr:
Kořen hořce
žlutého (Gentianae radix), ale i příbuzných druhů, hořce nachového,
hořce tečkovaného, nebo hořce panonského, se sbírají z víceletých rostlin v
dubnu nebo září. Suší se rychle. Hořec tečkovaný je také chráněnou rostlinou,
patří mezi kriticky ohrožené druhy. Obsahové látky: Kořen hořce obsahuje
gentiopikrosid, amarogentin, gentisin, dále třísloviny, sliz, pektiny a
alkaloidy. Neobsahuje škrob, ale gentianosu, gentiobiosu a sacharosu.
Vlastnosti:
Stomachikum,
amarum, tonikum. Účinek na organismus: hořčiny podporují tvorbu slin v dutině
ústní a reflexně působí na tvorbu trávicích enzymů. Zvyšují sekreci v žaludku a
střevech. Působí také na činnost jater a žlučových cest.
Použití:
Jednotlivá dávka
práškované drogy je 0,5-1,0 g. Odvar připravíme z 5 g drogy, kterou vaříme pět
minut v 200 ml vody. Odvar užíváme 30 minut před jídlem, jednu polévkovou lžíci.
Studený macerát nebo zápar připravíme z 1/2 kávové lžičky a šálku vody. Užíváme
po lžících hodinu před hlavním jídlem. Kořen hořce se často kombinuje s dalšími
drogami, např. s kořenem anděliky, omanu, s puškvorcem nebo pelyňkem pravým.
Toxicita a vedlejší účinky:
Dodržujte terapeutické dávky! Při jejich překročení je
sliznice trávicího traktu předrážděná, pacient trpí nevolností, zvracením a
bolestmi hlavy.
Další význam:
Kořen hořce
je nepostradatelnou přísadou při výrobě likérů. Používá se na rozdíl od farmacie
většinou kořen fermentovaný, který sice obsahuje méně hořčin, tedy hlavních
účinných látek, ale extrakt je aromatičtější. Nefermentovaný kořen má
ostřejší chuť, kterou známe např. z fernetu.
