Léčivé rostliny
Chmel otáčivý
Oba zástupci čeledi konopovitých (Cannabaceae Endl.), se kterými se můžeme u nás setkat, jsou v lidském společenství populární již po staletí. Kromě chmelu (Humulus L.) řadíme do této skupiny také konopí (Cannabis L.). Chmel otáčivý je naší domácí liánou a našel uplatnění nejen v pivovarnictví, ale i v lékařství.
Popis:
Chmel
otáčivý (Humulus lupulus L.) je vytrvalá pravotočivá popínavá rostlina
s četnými podzemními výhonky. Lodyha chmelu je pevná a drsná a dorůstá do délky
tří až pěti metrů, výjimečně až deseti. Listy jsou jednoduché, dlouze řapíkaté,
laločnaté. Chmel je dvoudomá rostlina, tzn. že samčí a samičí květy se vyvíjejí
na různých jedincích. V kultuře se pěstují pouze samičí rostliny. V květenstvích
jsou nápadné především zelenavé listeny s pohárkovitými žlázkami. Plodem je
nažka, ale u pěstovaných forem se často vůbec netvoří.
Rozšíření:
Chmel otáčivý
roste na vlhkých stanovištích nižších poloh. Setkat se s ním můžeme na březích
řek, v lužních lesích a olšinách, kde tvoří často rozsáhlé porosty. Celkový
areál rozšíření zahrnuje rozsáhlou oblast mírného pásma Evropy a Severní
Ameriky.
Historie používání:
Staří
Řeková a Římani používali chmel jako močopudný a krvečisticí prostředek. Plinius
doporučoval odvar z chmelových šištic na osvěžení jazyka - což nám i dnes zní
povědomě. Při pití piva se nám také lépe mluví! Zmínku o chmelu a jeho pěstování
najdeme v darovací listině Pipina Krátkého z roku 768. V Herbáři Petra Ondřeje
Mathioliho se dočítáme o používání chmelu jak při vaření piva, při přípravě
těsta pro zlepšení kvásku, tak i v lékařství. K léčení nejrůznějších neduhů se
využívaly chmelové vršky, šištice, syrová šťáva a kořen. Ve 30. letech 20.
století se chmel používal ve formě masti na ošetření bolestivých vředů, dále
proti žloutence, nespavosti, při křečích a špatném trávení. Syrová šťáva se
užívala při zácpě a jako krvečisticí prostředek. Chmelové žlázky byly objeveny v
roce 1803.
Sběr:
Drogu
tvoří chmelové šištice (Strobilus lupuli) nebo samotné chmelové žlázky
(Glandulae lupuli). Chmel se sbírá od poloviny srpna, kdy je obsah
účinných látek maximální. Suší se při 40-50 °C.
Obsahové látky:
Silice s
terpenoidy (humulen, myrcen), hořčiny (humulon, lupulon, kohumulon apod.),
xantohumol, flavonoidy, třísloviny, cholin a adenin.
Vlastnosti:
Stomachikum -
amarum, stomachikum - aromatikum, diuretikum, antiseptikum, sedativum, mírné
hypnotikum, afrodisiakum a fytoncidum.
Účinek na organismus:
Hořčiny působí na vylučování žaludečních šťáv, podporují
trávicí procesy. Lupulin tlumí činnost mozkové kůry, zpomaluje srdeční činnost a
uvolňuje napětí hladkého svalstva. Chmel se používá při nervové podrážděnosti a
nespavosti. Má antibakteriální účinky.
Použití:
Zápar připravíme z
1 kávové lžičky Strobilus lupuli a šálku vody. Maximální jednotlivá dávka je 10
g a maximální denní dávka 15 g. Z této drogy můžeme připravit také macerát.
Glandulae lupuli se užívá v kapslích a pilulkách.
Toxicita a vedlejší účinky:
Pozor, v nadměrných dávkách může mít nežádoucí vedlejší
účinky.
Další význam:
Chmel je nejen
důležitou surovinou pro farmaceutický průmysl, ale neobejde se bez něj ani
pivovarnictví. Chmel dodává pivu charakteristickou hořkou chuť, vůni a
konzervuje ho. Do českého piva se přidává tradičně již od roku 859. Pěstování
chmele bylo v Čechách rozšířené už za Karla IV., který holdoval nejen vínu, ale
i tomuto domácímu moku. Už tehdy platil český chmel za kvalitní zboží. Rozkvět
českého chmelařství přerušila třicetiletá válka a o jeho opětovné vzkříšení se
zasloužila Marie Terezie. Pro potřeby pivovarnictví se pěstují na chmelnicích
samičí rostliny. Dnes je jeho pěstování typické pro Žatecko, Rakovnicko a
Úštěcko v Čechách a mezi Olomoucí a Přerovem na Moravě. Nesmíme si ale myslet,
že bez chmele není piva. Např. v Anglii se ještě v 16. století přidávaly do piva
jiné byliny, např. popenec nebo maří list. Už ve středověku a pravděpodobně i
dříve se chmelové výhonky připravovali v kuchyních jako chutná zelenina. Buď
syrové do salátů, nebo pařené či vařené jako chřest. Mladé bělené výhonky
obsahují vitamín B a množství minerálních látek. Zkuste si chmelíčkem nebo
pazoušky, jak se výhonkům v minulosti běžně říkalo, zpestřit jídelníček. Můžete
připravit chutnou polévku, přílohu na způsob chřestu nebo omeletu.
Chmelíčková polévka
Na oleji či másle osmahneme na kolečka
nakrájenou cibuli, zalijeme vývarem a přidáme na kousky nakrájené čerstvé
chmelové výhonky. Osolíme, okořeníme libečkem, přidáme hrášek a vaříme asi 15
minut. Podáváme s osmaženou houstičkou.
Omeleta s "pazoušky"
Na oleji nejprve osmahneme vybělené
chmelové výhonky, po několika minutách zalijeme rozšlehaným vejcem. Osolíme a
smažíme na mírném ohni.
Zajímavosti:
Chmel byl
považován také za magickou rostlinu. Už ve starověku byl symbolem blahobytu a
bohatství. V Německu se věří, že na Štědrý den před půlnocí raší ze země
chmelové výhonky, které mizí zpět pod zem s prvními tóny zvonění na půlnoční
bohoslužby. Kdo tento zázračný chmel utrhne a domů si ho přinese, má klíč k
nalezení pramenů i pokladů. Ale nic není zadarmo - v příštím roce se v jedné
zemi chmel neurodí. Ve městech, kde se vařívalo pivo, nebo v oblastech pěstování
chmelu házeli hospodáři a sládci drobky od štědrovečerní večeře se suchým
chmelem do ohně, aby tak zajistili dobrou úrodu chmelu a pivo mělo správný říz -
aby bylo husté a silné.
