Léčivé rostliny
Čekanka obecná
Čekanka obecná (Cichorium intybus L.)
Díky
svému všestrannému použití v potravinářství i ve farmaceutickém průmyslu se
ještě ve 30. letech 20. století pěstovala čekanka jako jedna z nejdůležitějších
plodin. Patří do čeledi rostlin hvězdnicovitých (Asteraceae) a v době květu ji
pozná každý z nás - kvete blankytně modrými úbory.
Popis:
Čekanka obecná je vytrvalá rostlina.
Dorůstá do výšky 40 až 120 cm. Lodyha je tuhá, po utržení roní mléko. Listy v
přízemní růžici a na lodyze se od sebe liší tvarem. Mění se od kracovitých až po
kopinaté. Čekanka kvete modře, výjimečně bíle nebo růžově.
Rozšíření:
S čekankou obecnou se běžně setkáváme
na sušších stanovištích, jakými jsou např. meze, podél cest, nebo náspy. Areál
rozšíření tohoto druhu sahá z Evropy přes severní Afriku a západní Asii až po
řeku Irtyš na východě.
Historie používání:
Čekanka byla známá už od
starověku. V Egyptě platila za výtečnou salátovou zeleninu a v lékařství se její
květy a plody používaly jako všelék. Ve starověkých kulturách Východu patřila
čekanka mezi magické rostliny, které při správném použití nosily krásu a oblibu.
Ve středověkých pramenech se setkáváme s čekankou např. u Hildegardy, která ji
nazývá Sonnenwirbel, protože její květy jsou citlivé na slunce. Rozvíjejí se jen
na krátkou část dne. Ze stejného důvodu se čekance říkalo i nevěsta slunce. U
nás se čekanka lidově nazývala koření sv. Petra. Pokud ji sbíráme na svatého
Petra, má nejlepší účinky. Používala se jako lék při onemocněních ledvin a
jater. Šťáva z kořene vyháněla z těla škrkavky. Pro děti se kořen zavařoval v
cukru. Při bolestech žaludku se přikládaly obklady ze spařených listů a květů.
Odvar z květů léčil bolavé oči. Čekanka byla považována za "krev čisticí"
prostředek, unavené a bolavé nohy se potíraly tinkturou z její natě. Dětem se
dříve ordinoval sirup z kořene, aby lépe jedly. Čekanka byla považována za
důležitou magickou rostlinu nejen u starověkých národů, ale i v naší nedávné
minulosti. Své jméno dostala rostlina podle pověsti, ve které se říká, že panna,
která se nemohla dočkat návratu svého milého a čekala na něj věrně u cesty za
vsí marně sedm let, se proměnila v blankytně modrý čekankový květ. Jiná pověst
praví, že do čekankového květu, je-li bílý, je zakletý dobrý člověk a do modrého
špatný. Věřilo se, že bílé květy nosí pocestným štěstí a úspěch, proto si ho
lidé připínali na hůl. Pocestným mohla čekanka dobře posloužit i proto, že bílý
květ dokáže vytáhnout z těla trn, třísku nebo jehlu. Pokud dívky chtěly
přivábit milého, pomáhala jim v tom čekanka nohama vykopaná na Velký pátek.
Dívky se ale kořene nesměly dotknout, musely ho vyzvednout bílým šátkem. V
sousedním Německu se zázračný čekankový kořen dobýval mlčky kovovým penízem na
svátek sv. Jakuba (25. července). Potom kořen chránil své majitele před sečnou a
bodnou ránou nebo je učinil neviditelným. Kdo u sebe nosil kořen vykopaný na
svatého Petra a Pavla, nemohl být spoután řetězy. Ale pozor! Čekankový kořen si
svoji čarovnou moc uchovával jen sedm let, potom se proměnil v ptáčka.
Sběr:
Čekankový
kořen (Cichorii radix) se sbírá na podzim. Potom se řeže na 15 cm dlouhé kusy a
při teplotě 40 - 50 °C se suší. V létě můžeme sbírat čekankovou nať (Cichorii
herba) nebo květ (Cichorii flos).
Obsahové látky:
Kořen obsahuje až 49 % inulinu,
zásobní látky rostlin z čeledi hvězdnicovitých. Dále obsahuje třísloviny,
cholin, arginin, sliz a minerální látky. Hlavní obsahové látky jsou přítomny ve
šťávě. Obsahuje hořké látky terpenového charakteru - laktucin, laktukopikrin,
dále triterpenové deriváty, gumu, kyselinu stearovou a octovou; listy obsahují
cichoriin, inulin aj.
Vlastnosti:
Amarum, tonikum, metabolikum,
stomachikum, choleretikum, diuretikum. Účinek na organismus: hořké látky působí
pozitivně na trávicí procesy, zvyšují chuť k jídlu a zlepšují motilitu hladkého
svalstva trávicí trubice. Droga je vhodná pro pacienty s vředovou chorobou
žaludku. Čekanka působí močopudně, celkově povzbuzuje metabolické procesy a má
mírně laxativní účinky. Vně se používá na obklady.
Použití:
Na šálek odvaru potřebujeme 2-5 g kořene,
pijeme ho 2-3krát denně. Zápar připravíme z 15-25 g práškované kořenové drogy
(na dvě sklenice vody). Dnes se droga používá většinou ve směsích s dalšími
druhy léčivých rostlin.
Toxicita a vedlejší účinky:
Při dodržení
terapeutických dávek nebyly zjištěny vedlejší účinky ani toxické působení.
Další význam:
Čekanka je vynikající salátovou
zeleninou, tradiční především ve Francii a Belgii. Původně se používaly
čekankové listy buď syrové, nebo dušené jako špenát. V 18. století se začali
lidé více zabývat rychlením zeleniny. Ve sklepeních se začaly bělit čekankové
puky, které se staly vítaným doplňkem při úpravě pokrmů v zimním období.
Čekankové puky mají jemně nahořklou chuť. Používají se do salátů, výborné jsou
zadělávané na smetaně apod. V předjaří a na jaře jsou mladé čekankové listy
zdravým zpestřením polévek a salátů. S nimi se dostávají do organismu potřebné
vitaminy a minerály. Čekanka je významná medonosná rostlina.
Zajímavosti:
Cikorkou jsme začali, cikorkou i skončíme. Evropskými průkopníky ve
zpracování čekankového kořene jako náhražky kávy byli Holanďané, kteří ji
zpracovávali už od roku 1690. V jídelníčku našich babiček a prababiček stály
obilné kávy včetně cikorky vždy na předním místě. Cikorka se pila denně, a
protože se vždy přislazovala cukrem a ředila mlékem, představovala s krajícem
chleba vydatnou snídani. Cikorka se vařila čerstvá vždy po ránu, co se nevypilo
k snídani, zůstalo v teplé troubě k dispozici až do večera. Kolik bylo potřeba
čekanky, aby uspokojila spotřebu cikorky na českém venkově? Na jak velkých
plochách se pěstovala? Těmito otázkami se nesmíme nechat zmást. Čekanka sice
tvořila podstatnou surovinu pro výrobu cikorky a obilných káv, ale nebyla
zdaleka jedinou. S čekankou se zpracovávala cukrová řepa, sušené plané hrušky,
špalda, ječmen, žito, fíky, žaludy a samozřejmě slad. Každý z nás určitě aspoň
jednou ochutnal meltu, připravovanou z ječmene a žita. K méně známým kávovinám
patřil i svého času populární jednoletý kozinec (Astragalus boeticus L.).
Jeho semena se pražila zejména počátkem 19. století, kdy byl omezen dovoz
kávy ze zámoří. Jeho pěstování se rozšířilo ze Středomoří až k nám a dále ještě
severněji, do Švédska. Proto se kozincové "kávě" říkalo švédská. První česká
továrna na zpracování čekankového kořene na cikorku byla založena na počátku 19.
století v Mochtíně u Klatov. Po 1. světové válce se výroba kávových náhražek
značně rozšířila. V našich zemích se zpracovávala v pěti desítkách továren.
Původní vůně a chuť přírodního čekankového kořene se během zpracování, kterým
rozumíme především pražení a mletí, výrazně mění. Do domácností se dostávala
cikorka lisovaná do tablet.
