Medicína

Třebaže zpočátku byl tabák pěstován hlavně jako léčivá rostlina ve dvorských a botanických zahradách (tak ho pěstoval i francouzský velvyslanec v Lisabonu Jean Nicot, po němž dostal botanický název Nicotiana tabacum), brzy se začal indiánský zvyk hrozivě rozšiřovat. Tak hrozivě, že to už v roce 1603 vedlo anglického krále Jakuba I. k sepsání filipiky proti kouření: “Člověk se snaží vše nové napodobovat a velká většina nerozumných lidí si tak ničí své nejlepší síly kouřením tabáku... A ti, kteří jednou propadli této neřesti stálého vyčerpávání, vedou vinou kouření bezútěšný život. Nemohou přestat kouřit, protože zvyk příliš vnikl do jejich povahy. Nová páchnoucí rostlina podrývá zdraví, sžírá jmění, je hanba se na ni podívat, je ohavná k čichání, škodlivá mozku, neprospěšná plicím a pachem černého kouře představuje co nejživěji dým pekelný.” Jak prorocká a pravdivá slova! A přece se kouření nepodařilo vymýtit ani Jakubovi I., ani nikomu z tisíců tabákobijců po něm. Kouření se předávalo a předává z generace na generaci a stalo se do jisté míry součástí lidské kultury. Dnes se odhaduje počet kuřáků v celém světě na 1 miliardu a sto milionů! Relativně laciný a relativně jednoduše a trvale dostupný tabák se stal “nejlidovejší” drogou i známkou dobrého postavení, nejlepším přítelem mnoha lidí v mnoha životních situacích. Po téměř celých pět století také převažovalo přesvědčení o tom, že kouření život zpříjemňuje, nikoliže jej zkracuje.

Je pozoruhodné a typické, že nejpronikavější zvýšení konzumace i produkce tabákových výrobků a počtu kuřáků přinesla válečná období. V celé Evropě i v našich zemích se kouření rozšířilo hlavně v době třicetileté války (1618-1648) a k dalšímu rozšíření kuřáckých návyku pak přispěla i válka krymská (1853-1856), kdy již navíc bylo možno stále častěji kouřit i hromadně vyráběné cigarety. Vůbec největším zlomem v historii kouření se totiž stal vynález stroje na výrobu cigaret, k němuž došlo v době americké občanské války Severu proti Jihu v šedesátých letech minulého století. Ze všeho nejlepší službu však poskytly tabákovému průmyslu obě války světové.

Jestliže pro dřívější kuřáky můžeme nalézt omluvu v nevědomosti, pro dnešní to rozhodne neplatí. Od začátku padesátých let totiž bylo v celém světě publikováno již nejméně 60 000 odborných prací dokazujících nejrůznější škodlivé zdravotní důsledky kouření. A přece se nezdá, že by kouření samo hynulo na úbytě. V čem je problém?

Nezanedbatelné je ovšem také to, že pěstováním a zpracováním tabáku a výrobou, distribucí a prodejem tabákových výrobků se v celém světě živí statisíce lidí (celosvětová produkce tabáku v roce 1996 činila 6,5 milionů tun!) a že značný vliv na legislativu kolem kouření mají pochopitelně i příjmy z daní pro státní pokladny i sponzorské dary pro politické strany.

Ostatně stejné rozdíly inteligence jako mezi jednotlivci jsou patrné i mezi národy a státy. Ty chytřejší se už dávno snaží komplexem sociálních, ekonomických i legislativních opatření vykázat kouření a kuřáky z veřejné scény jako něco, zač je třeba se spíše stydět, s čím je nemyslitelné se veřejně předvádět, natož chlubit, a co “postižené” vlastně deklasuje. Nepřesvědčují kuřáky, aby si nekazili zdraví, kouření i zdraví je ostatně ve svobodné společnosti věcí osobní volby.

Chtějí však chránit nekuřáky před pasivním a nedobrovolným kouřením. Chtějí mít čistší pracoviště, restaurace i veřejné prostory. A protože vědí, že osvěta sama mnoho nezmůže a že bezohlednost kuřáků někdy nezná hranic, odkazují je do patřičných mezí. Obrovskou rychlostí tak přibývá míst a pracovišť, kde si prostě nikdo zapálit nedovolí, zaměstnání, do nichž se prostě kuřáci nepřijímají, pojišťoven, které poskytují kuřákům méně výhodné pojistky atd.

V takových zemích je na první pohled patrné, že zde zodpovědní a rozhodující činitelé neberou tvrzení lékařů na lehkou váhu a nezesměšňují je tím v očích veřejnosti. Což je přesně to, co se děje ve většině rozvojových zemí a bohužel dosud také u nás. Velké tabákové firmy přece musejí výše uvedený pokles spotřeby, a tedy i prodeje a zisku v jedné části světa dohnat v jiných.

S téměř všemocným nadnárodním tabákovým průmyslem, má-li na své straně navíc i lidskou slabost a spoustu peněz, se ovšem těžko bojuje. On totiž může na reklamu svých výrobku, navíc na atraktivních místech sportovních utkání či motoristických podniků, věnovat mnohem více peněz a najmout si pro ni mnohem lepší odborníky, než jak se to daří upachtěné zdravotní výchově.

Výrobci sebevědomě nabízejí cigarety prostřednictvím obrovských billboardu a celostránkových reklamních obrázku luxusních jachet, tenisových kurtů, automobilů a slečen, zatímco lékaři se nám snaží před oči podstrčit potrhané a ušmudlané, šedobílé a chmurné obrázky “něčích” nemocných plic či srdce. Málokoho napadne, že to první může být jen pozlátkem, zatímco druhé smutnou pravdou. Každý se vidí v kůži svalnatce v jachtě se slečnou kolem krku, nikdo však nespojuje svůj osud s plicním karcinomem. Po sladkém životě touží kdekdo, možnost budoucí choroby si nepřipouští nikdo. Nezbývá tedy než smutně konstatovat, že dokud bude propagace (a to nejen v podobě reklam, inzerátů a billboardů) existovat, dokud se budou cigarety v masovém měřítku vyrábět a dokud společnost neakceptuje nezbytnost ekonomických a legislativních zábran, zůstává hlas lékařů hlasem volajícího na poušti. Přece kdyby to opravdu bylo takškodlivé, nebude se to vyrábět a nabízet!

V tom všem je také třeba hledat odpověď na to, proč výpady lékařů (navíc zdaleka nikoli všech) proti kouření nepřinášejí to, co by snad někdo od nich čekal. Komplexní boj proti kouření (nikoli proti kuřákům) totiž nelze vyhrát ani jen v lékařské ordinaci, ani v jedné bitvě polepšením několika desítek či stovek kuřáků, ani v průběhu několika dnůči týdnů. Do takového boje se musí kromě lékařů zapojit i spousta dalších a musí být rozvržen nejméně do tří etap.

Pak musí nastat druhá etapa, kterou lze nazvat psychologickou bitvou. Jejím cílem je učinit v očích veřejnosti z kouření cosi nemoderního a nepatřičného, co do slušné společnosti vlastně nepatří a má tedy být odsunuto do nejtemnějších zákoutí.

Teprve pak může přijít třetí a rozhodující fáze - etapa sociálně ekonomických a legislativních opatření.

Ostatně i za kouřením, respektive za neschopností se ho vzdát, stojí příčiny nejméně trojího druhu - farmakologické, psychologické a socioekonomické.

A je to důležité i jako základ změny v postojích k reklamě a prodeji tabákových výrobků a jejich konzumaci na veřejných místech. Vždyť zatímco při konzumaci alkoholu či sladkostí, stejně jako při používání motorových vozidel, mohou vzniknout rizika a zdravotní škody teprve tehdy, jsou-li nadužívány, zneužívány nebo užívány jinak, než jak zamýšlí a doporučuje výrobce, cigarety škodí už a právě tehdy, jsou-li užívány přesně tak, jak to výroba a obchod zamýšlejí, propagují a nabízejí. Proto by snad bylo třeba i na tyto výrobce a obchodníky pohlížet do jisté míry podobně jako na výrobce a překupníky drog a snažit se jim alespoň klást překážky.

O závažnosti poznatku, že nikotin obsažený v tabákovém kouři vyvolává návyk, svědčí ostatně i samo úporné úsilí, s nímž se ho tabákové firmy snažily utajovat (právě nedávno bylo prokázáno, že jim byl znám nejpozději v šedesátých letech, ale že místo zveřejnění ho využily k pěstování tabáku a výrobě cigaret s vyšším obsahem nikotinu) a dnes se ho snaží popírat nebo bagatelizovat. Je ovšem třeba říci, že právě ony a nikoli odpůrci kouření mají na své straně dalšího významného spojence - psychologii kuřáků. Stará moudrost, že je o mnoho snazší odsuzovat než porozumět a pomoci, platí ve vztahu ke kuřákům dvojnásob - jsou to spíše štvanci hodni politování než zločinci zasluhující trest.

Přívrženci cigaret vysvětlují svůj zlozvyk nejrůznějšími psychologickými důvody. Cigareta jim může být vším možným od požitku a obřadů přes pohonný motor až po prostředek uklidnění a odreagování, od potřeby až po pouhý zvyk, od prostředku ke snižování hmotnosti až po součást společenských kontaktů či prostředek k zahnání rozpaku nebo nudy. Některé práce se snažily dokázat, že kuřáci jsou už od přírody nějak odlišní od ostatních, že mají některé shodné rysy chování a reakce, že jsou prostě jiní než “normální” lidé. Ať tak či onak, s cigaretou v ústech se ještě nikdo nenarodil a pravdě bližší tedy bude, že kuřáctví je určitým druhem získané nemoci podobné narkomanii a že součástí její léčby musí být i psychoterapie.

Podle psychiatra prof. Jana Dobiáše je kouření typickou závislostí, jež plyne ze vžitých mechanismů a z neexistence přirozené pojistky v podobě nasycení (nikotin se musí stále doplňovat). V návyku na kouření hraje svou roli i endorfinový systém, jehož prostřednictvím může kouření skutečně přispívat k pocitům uklidnění a euforie.

V každém případě však dříveči později jde o určitý druh neurózy, neboť nikotin i dalších zhruba tisíc látek uvolňovaných při suché destilaci tabáku jsou jedy, a tak nutně poškozují biologickou kvalitu nervové tkáně a mění i psychiku. Jen tak si lze vysvětlitříká prof. Dobiáš bezohlednost jinak normálních a slušných lidí vůči ostatním, včetně nemocných dětí, nastávajících matek apod.

Ostatně i kouření dětí a mladistvých lze považovat za jeden z důvodu a současně i projevů narušených charakterových vlastností nezbytně totiž souvisí na jedné straně s předstíráním a lhaním rodičům a učitelům, na druhé pak s laciným získáváním falešné autority a pocitu dospělosti či příslušnosti k partě.

Velice důležité je také vedet, že kouření vlastně u nikoho není otázkou svobodné volby učiněné na základe racionálního rozhodnutí a zvážení předností a rizik.

O svobodné a rozumné volbě však nelze hovořit ani u dnešních začínajících kuřáků i oni jsou z největší míry formováni okolím, jemuž se přizpůsobují. Autoři reklamy na tabákové výrobky nejlépe vědí, že s kouřením se začíná převážně v mladém a dokonce i v dětském věku, kdy schopnost zralého rozhodování ještě zdaleka není rozvinuta, a uplatňuje se proto spíše tlak okolí, příklady dospělých a působení vrstevníků. Pokud je kouření ve společnosti (či jen v partě) akceptováno jako norma, přebírají jej mladí v tomto citlivém období (podobně jako určitý typ hudby nebo oblékání) jako vzor či model, jako jednu z forem sociálního začleňování. Je to navíc začlenění jednodušší a rychlejší, než jakého lze dosáhnout vzdělánímči výkonem určitého povolání.

Hlavní problém však spočívá v tom, že jakmile se jednou v člověku návyk kuřáctví zakoření (což může být překvapivě brzy, třeba už během několika týdnů), je ve stejné pasti jako ten, kdo kouří třeba dvacet let. Všechno poplašené vykřikování zdravotní osvěty, informace o škodlivosti kouření i rady, jak a proč přestat, jsou teď už málo platné. Každý kuřák si totiž dříve či později podvědomě vybuduje celou řadu vnitřních ochranných mechanismů, které ho dokonale chrání. Nikoli ovšem před negativními důsledky kouření, nýbrž právě před informacemi o nich.

Řekli bychom tedy, že ze všeho nejdůležitější je teď přetrhnout řetěz předávání zlozvyku kouření jako štafety z generace na generaci, a to nejméně ze tří důvodů:

Samozřejmě že směrování k nekuřácké společnosti nebude a nemůže být hladké a nekonfliktní kombinace lidské slabosti a velkých peněz je totiž neobyčejně životaschopná a tabákový průmysl má v celém světě miliardové obraty a zisky, zaměstnává miliony lidí a přináší nemalé peníze i do státních pokladen. Právě odtud nejspíše plyne svalnatá suverenita, hypertrofované sebevědomí a směšná arogance jakéhosi předsedy jakési asociace reklamních firem, s nimiž se v televizní debatě vysmívá argumentům lékařů. Když pozoruji, jak se jeho lékařští oponenti poctivě, ale trochu upachtěně a hlavně marně snaží vyložit své argumenty a vystavují se jeho ignorantskému přezírání, přijde mi jich trochu líto. Kdyby měli alespoň trochu suverenity, sebevědomí a arogance onoho manekýna, řekli by jemu i nám všem asi něco v tomhle smyslu: “Udělali jsme vše, co je v našich silách, abychom pravdivě zjistili, co kouření způsobuje. Co jsme zjistili, to jsme vám řekli. Víc není v našich silách. Věříme, že ti chytřejší mezi vámi se nad tím zamyslí, a doufáme, že jich bude co nejvíce. Ti méně chytří ať se nechají vést thymolinovým úsměvem předsedy asociace reklamních agentur a jejich šálivými reklamami - není jim pomoci a my si myjeme ruce.” Místo naříkání “nikdo nás nebere vážně” je na místě spíše stanovisko “když nás nechcete poslouchat, dobře vám tak”.

Začal jsem kouřit sice relativně pozdě, někdy ve svých dvaceti, ale do třicítky jsem se to naučil tak dobře, že jsem zvládl šedesát i více cigaret denně. Po celou tu dobu jsem pracoval v pražském Institutu klinické a experimentální medicíny, měl možnost vidět některé následky kuřáckého návyku a naslouchat desítkám dobře míněných rad od svých přátel lékařů. Některé z nich souvisely i s vyšetřením a léčbou mého otce, trpícího ischemickou chorobou dolních končetin mimo jiné právě v důsledku silného kuřáctví. Nic z toho mě však nepřimělo k tomu, abych se takových rizik zalekl a s kouřením přestal. Poslouchal jsem tyhle přednášky a nemohl se dočkat, až vyjdu ven a zapálím si. Ostatně i většina provedených výzkumu exkuřáků svědčí o tom, že k hlavním důvodům zanechání kouření patří buď již přítomná nemoc nebo snaha být fit, u žen pak těhotenství, s velkým odstupem na dalších místech vlastní “znechucení” kouřením a sociální důvody (naléhání partnera, příklad dětem), a teprve úplně nakonec cena cigaret a osvětové články o škodlivosti kouření.

Několikrát jsem sice s myšlenkou nechat kouření zakoketoval, ale protože jsem to nemyslel úplně vážně, vydrželo to tak týden, dva. Přestat kouřit není žádný problém, říkal jsme tenkrát, já už to zkusil nejméně pětkrát. Pak přišel rok 1977 a já jsem jednou ve společnosti, z čirého hecu prohlásil své kouření za skončené a slíbil, že do roka a do dne poběžím Běchovice. Což se stalo a já od té doby nekouřím. Nemyslím, že bych se tím měl jakkoli chlubit, protože to je jen a jen moje věc, nicméně jsem tomu rád. Zejména od té doby, kdy jsem se dozvěděl, že tabák na této zemi konzumují pouze dva živí tvorové - člověk a pak jakýsi malý a zelený červ, jehož jméno jsem zapomněl. Ten červ to ovšem dělá proto, že nic jiného neumí.

(Text je kapitolou z knihy J. Hořejšího, která pod názvem
“Moc a nemoc medicíny” vyšla v roce 1997 v nakladatelství Galén.)