Medicína

Zapojení lidí s vlastní zkušeností s duševním onemocněním do sociálně zdravotních služeb je celosvětově uznávaným prvkem reformy péče o duševní zdraví. Ostatně i český Národní akční plán pro duševní zdraví 2020 - 2030   počítá s legislativním ukotvením peer konzultantů a zajištěním jejich stabilního financování. Aktuální zahraniční výzkumy si však kladou otázku, jak je to vlastně s nastavením peer podpory v praxi a zda nehrozí riziko, že ji pohltí biomedicínský přístup, upřednostňující diagnózy před lidským příběhem.

Studie publikovaná v časopise Community Mental Health Journal shrnuje výzkum, který vedla Giulia Pollice z Univerzity v Modeně a Reggiu Emilia v Itálii. Cílem tohoto výzkumu bylo prozkoumat integraci peer konzultantů v severovýchodním regionu Itálie, analyzovat silné a slabé stránky jejich zapojení do služeb duševního zdraví a nastínit, jak nejlépe využít jejich zkušeností ke zlepšení těchto služeb v budoucnu.

Výzkumnice prováděla šest měsíců pozorování na setkáních a akcích peer konzultantů. Během tohoto období autorka uskutečnila 22hodinových polostrukturovaných rozhovorů – 12 s peer konzultanty a 10 s ostatními odborníky v oblasti duševního zdraví. Rozhovory byly zaměřeny na roli peerů, pozitivní přínosy jejich práce, související problémy a vhodné strategie odolnosti (resilience). Účastníci byli zvoleni prostřednictvím pozorovaných setkání a akcí. Podmínkou pro peer konzultanty bylo působení v italském regionu Friuli Venezia Giulia. Odborníci z řad zdravotníků pak museli mít přímou zkušenost s prací po boku peerů.

Studie ukázala, že peer pracovníci jsou schopní:
*posilovat naději a snižovat sebestigmatizaci u uživatelů služeb,
*podporovat jejich sociální začleňování,
*být hlavní komunikační most mezi odborníky a uživateli služeb,
*aktivně prosazovat práva uživatelů.

Čtyři zásadní překážky, kterým peeři v systému péče čelí:
*Stigma a předsudky ze strany ostatních kolegů a vnímání peera primárně jako „bývalého pacienta“ namísto rovnocenného člena týmu.
*Pověřování podřadnými úkoly, které nesouvisejí s náplní peer podpory, a vnímání peera jako „levnější náhrady“ za jiné odborníky.
*Mocenská nerovnováha mezi peery a ostatními profesionály.
*Využívání peerů jako nástroje k tomu, aby uživatelé „lépe spolupracovali“ s lékaři.

Článek publikovaný v časopise Canadian Journal of Bioethics zkoumá propojenost peer podpory v kontextu USA a Kanady. Autoři pod vedením Lee de Bieho z McMaster University v Kanadě kritizují profesionalizaci a „kooptaci“ (přivlastnění) role peera institucemi, které jsou orientovány primárně biomedicínsky. Autoři v úvodu poukazují na sdílenou historii práce peerů v systémech péče o duševní zdraví v USA a Kanadě. Hnutí v USA, která byla kritická vůči psychiatrii a biomedicínskému pojetí duševního zdraví, inspirovala v 60. a 70. letech 20. století zavedení peer podpory v Kanadě jako alternativu k tehdejším škodlivým praktikám.

Profesionalizace role peera – tedy přechod od neformálního spojenectví lidí s žitou zkušeností s psychickými obtížemi k placené pozici v rámci systému péče – vyvolává u odborníků v obou zemích rostoucí obavy. Zatímco v Kanadě existuje tréninkový program vedený samotnými peery, v USA byla ustavena řada státem schválených školicích programů.

Propojení vlády se vzděláváním peerů v USA je pro některé experty znepokojující, neboť pravděpodobně vede ke ztrátě samosprávy a odklonu od vzdělávání zaměřeného na samotné peery. Zároveň narůstá obava, že státem schválené vzdělávání se soustředí spíše na klinický výcvik a opomíjí zkušenostní znalosti, které jsou pro peer podporu stěžejní. To může vyústit v „kooptaci“ práce peerů – státy pak v podstatě cvičí lidi s žitou zkušeností na pozice „juniorských kliniků“ namísto peer konzultantů.

Autoři také označují za problematický požadavek, aby si peeři udržovali od uživatelů služeb větší profesionální odstup (hranice). To může zcela změnit dynamiku mezi peerem a uživatelem a podkopat budování důvěryplného vztahu, který je pro peer podporu naprosto zásadní.

Aby autoři zabránili profesionalizaci a zneužití role peera systémem, doporučují vytvoření specifických metodických pokynů pro tuto roli, které budou vycházet z hlavních principů peer podpory. Aktuálně pracují na vytvoření etického kodexu pro peer konzultanty.

Úspěšný model stojí na čtyřech pilířích: 
*Bezpečí: Zahrnuje fyzické i psychické bezpečí pro pracovníky i uživatele. Důležitý je informovaný souhlas peerů s tím, co a jak budou ze své zkušenosti sdílet. Autoři dokonce navrhují alternativní názvy pozic jako „průvodce zotavením“, aby se předešlo nechtěnému odhalení diagnózy v životopisech.
*Vzájemnost: Jde o vyrovnávání mocenské dynamiky, aby peeři nebyli vnímáni jako podřízení ostatních zdravotníků.
*Zplnomocnění (empowerment): Pomoc uživatelům využívat jejich silné stránky k převzetí odpovědnosti za vlastní péči, což je u mladých lidí s nízkou sebedůvěrou klíčové.
*Kontext: Uznání, že uživatelé i peeři jsou ovlivněni rasismem, sexismem či třídními rozdíly. To pomáhá budovat důvěru, zejména u lidí z marginalizovaných komunit.

Výzkumníci varují, že bez důrazu na tyto hodnoty hrozí peerům traumatizace.  Legislativní ukotvení a financování jsou nezbytné technické kroky, ale samy o sobě nestačí. Pokud má peer podpora v Česku skutečně transformovat péči, musí si zachovat svou nezávislost. Nesmí se stát jen levnější náhradou zdravotnického perzonálu, ale svébytnou profesí, která do systému vnáší lidský rozměr a naději tam, kde tabulky a diagnózy selhávají. Dle TZ

www.fokus-praha.cz

 

Tweet