Medicína
Věk je jen číslo
Kategorie: Aktuality
09.leden 2025
Stárnutí není chorobnou změnou, ale normálním biologickým pochodem, který začíná už početím. Z biologického hlediska lze stárnutí definovat poměrně přesně, psychologické stárnutí je však něco jiného. V první doložené publikaci o stárnutí, jejímž autorem je římský filozof Cicero, se píše: „Stáří obsahuje možnosti a příležitosti k pozitivním změnám a produktivnímu životu – i když v jiném směru, nežli tomu bylo v mládí. Ve stáří se může člověk konečně soustředit v plné míře na další vývoj a rozvoj duševního života, radovat se z něho – a nebýt přitom obtěžován tím, co mu v tom bránilo v mládí.“
Běh času se nezastaví, ale není nutno se ho bát. Lidé, kteří o stárnutí smýšlejí pozitivně, často žijí déle a zdravěji. Dlouhodobé studie prokázaly na vzorcích až 160 000 lidí, že optimismus je spojen s prodloužením délky života o cca 5–15 % a s vyšší pravděpodobností dosažení výjimečné dlouhověkosti o 50 %. Lidé s pozitivním přístupem ke stáří měli o téměř 50 % nižší riziko rozvoje demence než lidé s negativním přesvědčením. Zásadním obdobím v životě člověka je střední věk, který představuje zásadní zlom. Mnoho lidí v tomto období prožívá změnu perspektivy na život a poprvé ho vnímá jako celek. Z jeho pomyslného středu či vrcholu bilancuje svoji dosavadní životní cestu a zároveň se častěji zamýšlí nad jejím pokračováním. Na mnohé začíná doléhat tíha nazývající se obvykle jako krize středního věku.
Psychologové mají tendenci pojímat krizi jako příležitost ke změně. Člověk středního věku disponuje zdroji a schopnostmi, které v žádném jiném období nemá dostupnější a lépe zvládnuté. A to lze chápat pozitivně! Odborníci se čím dál více soustřeďují í na možnosti podpory zdraví a spokojenosti ve stáří, které by se daly shrnout do sdělení: „Udržujte si optimistický postoj k životu i ke stárnutí, zůstávejte aktivní fyzicky i duševně a družte se!“.
Výzkum prokázal, že u třicátníků s negativními stereotypy o stárnutí byla výrazně vyšší pravděpodobnost kardiovaskulární příhody v pozdějším věku než u lidí s pozitivními stereotypy. Kdo chce změnit svá negativní přesvědčení o věku, musí si je nejprve lépe uvědomit. Identifikace zdrojů představ o stárnutí může pomoci získat určitý odstup od negativních postojů. Myslet pozitivněji na stárnutí neznamená však zakrývat skutečné obavy veselými myšlenkami.
Získané životní zkušenosti mohou být pro mnohé přínosem, právě tak, jako dostatek volného času a možnost konečně se soustředit na sebe a své zájmy. Ve středním věku lze významně ovlivnit kvalitu budoucího života trénováním mozku a posilováním kognitivních funkcí, které s přibývajícím věkem klesají až k demenci. Vzhledem k prodlužujícímu se věku dožití a zároveň omezeným možnostem farmakoterapie se zaměřují odborníci na preventivní nefarmakologické intervence.
V poklesu kognitivní výkonnosti existují mezi lidmi značné rozdíly – lidé s vyšším vzděláním a vyšším socioekonomickým statusem jsou ve stáří na tom mnohem lépe. To vysvětluje koncept tzv. kognitivní rezervy – čím větší je, tím je daný mozek odolnější vůči dopadům poranění či patologickým změnám ve stáří. Předpokládá se, že je zčásti vrozená, ale může být dále posilována intelektuálně náročnými pracovními i volnočasovými činnostmi, a to v mladším a středním věku. Díky tréninku a učení v mladém věku se v mozku vytvoří určitá rezerva plasticity – tvárnosti mozku. Důležité je, že mozek lze trénovat i u starších lidí. Tělesná aktivita, a ještě o něco více myšlení, posiluje vytváření nových nervových buněk. Neurovědci tvrdí, že zachování kognitivních schopností mozku má v rámci úspěšného stárnutí absolutní prioritu. Opakování jednou naučené aktivity (například křížovek) není tolik efektivní jako neustálé učení se něčemu novému.
Je prokázáno, že až 14 ovlivnitelných faktorů životního stylu a zanedbání zdravotní prevence má za následek cca 40 % případů demence na světě. V raném období života se jedná o nízké vzdělání, ve středním věku o nekorigovanou poruchu sluchu, vysoký cholesterol, neléčenou depresi, traumatické poranění mozku, fyzickou pasivitu, neléčený diabetes, kouření, nekorigovaný vysoký krevní tlak, obezitu a nadměrné požívání alkoholu. Ve starším věku je to pak sociální izolace, znečištěný vzduch v životním prostředí a ztráta zraku.
Pro mozek je důležitá i dostatečná hydratace. Když organizmus nemá dost tekutin, potřebné látky se dostávají do mozku pomaleji, včetně našich kognitivních funkcí – schopnost reagovat, rozhodovat se a myslet je podstatně nižší. Nejvhodnější tekutinou pro mozek i celý organizmus přitom je kvalitní neochucená voda v čele s přírodními minerálkami, které doplňují tělu i důležité minerální látky (zejména s obsahem hořčíku).
Ve středním věku si, podobně jako při přelomu roku, mnozí lidé dávají předsevzetí a uvažují o změnách ve svém životě. Dosáhnout větší změny a vytrvat v ní je v dospělém, respektive ve středním věku skutečně náročné, ale rozhodně ne nemožné.
Jak je těžké ve způsobu života něco měnit, je patrné například z prostředí léčby závislostí. Náročnou změnu nelze často postavit ani na tzv. silné vůli. Ví se, že změna je možná změnou vnitřního přístupu a změnou vnějších podmínek. Pokud se programuje změna, tak dělat ji hlavně kvůli sobě a nastavit podmínky, aby změna byla možná. Ne tedy: „Musím se sebou něco dělat a začít cvičit!“ oproti: „Chci cvičit, …!“ Další cestou k delší a trvalejší změně je rozdělení delších časových úseků na kratší. Dobrá změna je ta, která je dlouhodobě udržitelná.
Zcela zásadní roli hraje práce s motivací. Negativní motivace ubírá příliš mnoho sil ke změně, která sama o sobě je „energeticky“ velmi náročná. Daleko úspěšnější je pozitivní motivace. Například při úpravě jídelníčku je nutno zažívat pocit lehkosti – to samo o sobě může být významným posílením dané změny, které pomůže vytrvat do té doby, než nastane i viditelná změna.
Změnu je nutno učinit na pozitivním vztahu k sobě samým – změna přichází, když se člověk stává tím, kým je, a ne když se snaží stát tím, kým není. Efektivní je soustředit se na dílčí kroky. Například štěstí nelze dosáhnout tím, že o něj přímo usilujeme, ale tím, že vyhledáváme činnosti, při kterých pociťujeme štěstí jako vedlejší produkt.
V případě, že přesto začne doléhat krize středního věku nebo obava z nadcházejícího stárnutí, je vhodné obrátit se na ověřeného odborníka. Ideálně na psychologa s psychoterapeutickým výcvikem. Pokud potíže již zasahují do kvality života, omezují denní činnosti, narušují spánek, pracovní výkonnost, vztahy apod., bude vhodnější obrátit se na klinického psychologa. Více na: www.aqualifeinstitute.cz
Dle TZ
www.quent.cz
Psychologové mají tendenci pojímat krizi jako příležitost ke změně. Člověk středního věku disponuje zdroji a schopnostmi, které v žádném jiném období nemá dostupnější a lépe zvládnuté. A to lze chápat pozitivně! Odborníci se čím dál více soustřeďují í na možnosti podpory zdraví a spokojenosti ve stáří, které by se daly shrnout do sdělení: „Udržujte si optimistický postoj k životu i ke stárnutí, zůstávejte aktivní fyzicky i duševně a družte se!“.
Výzkum prokázal, že u třicátníků s negativními stereotypy o stárnutí byla výrazně vyšší pravděpodobnost kardiovaskulární příhody v pozdějším věku než u lidí s pozitivními stereotypy. Kdo chce změnit svá negativní přesvědčení o věku, musí si je nejprve lépe uvědomit. Identifikace zdrojů představ o stárnutí může pomoci získat určitý odstup od negativních postojů. Myslet pozitivněji na stárnutí neznamená však zakrývat skutečné obavy veselými myšlenkami.
Získané životní zkušenosti mohou být pro mnohé přínosem, právě tak, jako dostatek volného času a možnost konečně se soustředit na sebe a své zájmy. Ve středním věku lze významně ovlivnit kvalitu budoucího života trénováním mozku a posilováním kognitivních funkcí, které s přibývajícím věkem klesají až k demenci. Vzhledem k prodlužujícímu se věku dožití a zároveň omezeným možnostem farmakoterapie se zaměřují odborníci na preventivní nefarmakologické intervence.
V poklesu kognitivní výkonnosti existují mezi lidmi značné rozdíly – lidé s vyšším vzděláním a vyšším socioekonomickým statusem jsou ve stáří na tom mnohem lépe. To vysvětluje koncept tzv. kognitivní rezervy – čím větší je, tím je daný mozek odolnější vůči dopadům poranění či patologickým změnám ve stáří. Předpokládá se, že je zčásti vrozená, ale může být dále posilována intelektuálně náročnými pracovními i volnočasovými činnostmi, a to v mladším a středním věku. Díky tréninku a učení v mladém věku se v mozku vytvoří určitá rezerva plasticity – tvárnosti mozku. Důležité je, že mozek lze trénovat i u starších lidí. Tělesná aktivita, a ještě o něco více myšlení, posiluje vytváření nových nervových buněk. Neurovědci tvrdí, že zachování kognitivních schopností mozku má v rámci úspěšného stárnutí absolutní prioritu. Opakování jednou naučené aktivity (například křížovek) není tolik efektivní jako neustálé učení se něčemu novému.
Je prokázáno, že až 14 ovlivnitelných faktorů životního stylu a zanedbání zdravotní prevence má za následek cca 40 % případů demence na světě. V raném období života se jedná o nízké vzdělání, ve středním věku o nekorigovanou poruchu sluchu, vysoký cholesterol, neléčenou depresi, traumatické poranění mozku, fyzickou pasivitu, neléčený diabetes, kouření, nekorigovaný vysoký krevní tlak, obezitu a nadměrné požívání alkoholu. Ve starším věku je to pak sociální izolace, znečištěný vzduch v životním prostředí a ztráta zraku.
Pro mozek je důležitá i dostatečná hydratace. Když organizmus nemá dost tekutin, potřebné látky se dostávají do mozku pomaleji, včetně našich kognitivních funkcí – schopnost reagovat, rozhodovat se a myslet je podstatně nižší. Nejvhodnější tekutinou pro mozek i celý organizmus přitom je kvalitní neochucená voda v čele s přírodními minerálkami, které doplňují tělu i důležité minerální látky (zejména s obsahem hořčíku).
Ve středním věku si, podobně jako při přelomu roku, mnozí lidé dávají předsevzetí a uvažují o změnách ve svém životě. Dosáhnout větší změny a vytrvat v ní je v dospělém, respektive ve středním věku skutečně náročné, ale rozhodně ne nemožné.
Jak je těžké ve způsobu života něco měnit, je patrné například z prostředí léčby závislostí. Náročnou změnu nelze často postavit ani na tzv. silné vůli. Ví se, že změna je možná změnou vnitřního přístupu a změnou vnějších podmínek. Pokud se programuje změna, tak dělat ji hlavně kvůli sobě a nastavit podmínky, aby změna byla možná. Ne tedy: „Musím se sebou něco dělat a začít cvičit!“ oproti: „Chci cvičit, …!“ Další cestou k delší a trvalejší změně je rozdělení delších časových úseků na kratší. Dobrá změna je ta, která je dlouhodobě udržitelná.
Zcela zásadní roli hraje práce s motivací. Negativní motivace ubírá příliš mnoho sil ke změně, která sama o sobě je „energeticky“ velmi náročná. Daleko úspěšnější je pozitivní motivace. Například při úpravě jídelníčku je nutno zažívat pocit lehkosti – to samo o sobě může být významným posílením dané změny, které pomůže vytrvat do té doby, než nastane i viditelná změna.
Změnu je nutno učinit na pozitivním vztahu k sobě samým – změna přichází, když se člověk stává tím, kým je, a ne když se snaží stát tím, kým není. Efektivní je soustředit se na dílčí kroky. Například štěstí nelze dosáhnout tím, že o něj přímo usilujeme, ale tím, že vyhledáváme činnosti, při kterých pociťujeme štěstí jako vedlejší produkt.
V případě, že přesto začne doléhat krize středního věku nebo obava z nadcházejícího stárnutí, je vhodné obrátit se na ověřeného odborníka. Ideálně na psychologa s psychoterapeutickým výcvikem. Pokud potíže již zasahují do kvality života, omezují denní činnosti, narušují spánek, pracovní výkonnost, vztahy apod., bude vhodnější obrátit se na klinického psychologa. Více na: www.aqualifeinstitute.cz
Dle TZ
www.quent.cz
Autor: MUDr. Olga Wildová