Medicína

Jak se žije pacientům s rakovinou plic a jejich blízkým?


Kategorie: Aktuality 
02.srpen 2022

MUDr. Jana Krejčí je lékařka pneumoonkologické kliniky Fakultní nemocnice Bulovka a věnuje se léčbě pacientů s karcinomem plic. Toto onemocnění je bohužel stále častější, zároveň však jeho diagnostika a terapie v posledních letech výrazně pokročila díky možnostem cílené léčby. Odhalit onemocnění a co nejdříve zahájit léčbu pomáhá národní program včasného záchytu rakoviny plic určený pro kuřáky. Lékařka se podílí o své odborné i lidské zkušenosti.

Na začátku cesty, kdy se člověk učí žít s nemocí, je potvrzená diagnóza. V ten moment už pacient ví, o jaké onemocnění se jedná.  První reakce přichází spíše v jiných ordinacích – ať už u praktického lékaře nebo spádového pneumologa. Ošetřující lékař musí pacientovi vysvětlit, proč ho odesílá na onkologii, protože to znamená potvrzený nádor. Někteří lidé jsou prvně v šoku, u některých se reakce dostavují postupně. Někdy má pacient na prvním sezení spoustu otázek. Někdo je plačtivý, jiní lidé jsou odhodlaní nemoc porazit, někteří zase rezignovaní. Reakce závisí na psychickém rozpoložení.

Pacienti většinou přicházejí zaražení.  Hovoří se o léčbě a dávají se praktické informace – jak často budou dojíždět a zda bude léčba ambulantní. Úlevou pro pacienta je, že nemusí nikde ležet – snižování hospitalizací je pro každého velkým benefitem.  Je výhodné, aby první rozhovor u onkologa byl v přítomnosti někoho blízkého, který je lépe soustředěn. Informace mohou pacienti hledat také u různých pacientských organizací – lidi s rakovinou plic podporuje například organizace Amelie. Mnoho informací je dostupných také na internetu, které mohou starším pacientům sdělit mladší příbuzní! 

Součástí úvodního vyšetření je vždy anamnéza, což je půl diagnózy. Pátrá se po rodinné historii onemocnění – kdo z příbuzných na co zemřel, zda jsou sourozenci zdraví… a to už napoví, zda je u pacientů i nekuřáků nějaká genetická zátěž. Dnes i u starších lidí působí tlak na nekouření, je zakázáno kouřit ve veřejných prostorách. Dřív to tak nebylo, takže např. i když se jedná o pacientku, která sice nikdy nekouřila, ale 30 let pracovala v podnicích, kde se hodně kouřilo, je bohužel zatížena pasivním vdechováním kouře a onemocní.

Pokud z anamnézy vyplývá podezření na genetickou zátěž, rodina se upozorní, že by měla zvážit genetické vyšetření. Nezmění to osud daného pacienta, ale může to ovlivnit a zachránit zbytek rodiny. Pacient s tím však musí souhlasit, protože odpověď může být někdy překvapující. Pokud se nejedná o genetickou zátěž, nemá smysl vyšetřovat příbuzenstvo, ale pátrá se dále, v jakém pacient žije prostředí (bydlí poblíž čističky, aktivní či pasivní kuřáctví atd.).

U zahájení léčby jsou někdy situace, kdy se pacient musí rozhodovat, přesto, že lékař se snaží především vždy nabídnout nejlepší možnou léčbu. Dnes jsou léčebné možnosti karcinomu plic mnohem dál než před 5 či 10 lety. Lékař se rozhoduje na základě histologie a genetického profilu nádoru. Multidisciplinární tým rozhoduje o léčbě, pacientovi je pak rozhodnutí týmu předloženo jako to nejlepší k dispozici. Někdy se sejdou dvě možnosti a pak je na pacientovi, jak se rozhodne. Někdy pacient odmítne podstoupit léčbu ozařováním – poté je nutno rozhodnouti tak, aby se pacientovi dostala nejlepší možná léčba, ale aby zároveň bylo respektováno jeho rozhodnutí.

Pacientovi se doporučuje dopřávat si kvalitní stravu, pití – cokoliv, na co je chuť. Posouvá se léčba, aby si pacient dopřál aktivní dovolenou, jelikož to pomůže jeho psychice. Získá motivaci a bude odhodlaný pokračovat v léčbě. Obecně se nic nezakazuje, spíše povoluje – pokud mají pacienti chuť na alkohol, tak ať si skleničku dají, ale ať to nepřehání. Nic se nelimituje, pokud k tomu není medicínský důvod, varuje se před různými nezaručenými přípravky. Důležité je, aby pacient měl pestrost, kterou potřebuje a dopřál si, co chce, aby celou situaci lépe snášel.

Pacienti se také obávají různých věcí. Ženy mají nejčastěji strach ze ztráty vlasů, a pokud je to pro ně natolik omezující a stigmatizující, v případě chemoterapie se volí méně toxická varianta. Druhá věc jsou nevolnosti. V současnosti je k dostání mnoho účinných antiemetických přípravků, které výborně pomáhají. Některé léky se pacientům dávají s sebou domů, a když je třeba léčbu upravit, stačí zavolat. Důležité je, aby se pacient nebál říct, co ho trápí.

Léčebné zákroky jsou různého rozsahu – od drobného výkonu, kdy na kvalitě života ani na dechu pacient nic nepocítí, až po rozsáhlé operace, které mají vliv na vitální kapacitu plic (lobektomii, pneumonektomii). V praxi se málo objevuje sebeobviňování pacienta. Bohužel je z části pravda, že kuřáctví souvisí s karcinomem plic, ale tuto skutečnost je nutno spíše brát jako prevenci kouření u děti, které se setkávají s cigaretami a nikotinem, než pro výtky samotným pacientům.

Pokud je pacient odoperován, má pouze zajišťovací chemoterapii a dále je v režimu sledování, nejedná se o paliativní péči. Pokud však přichází pacient s generalizací, má vzdálené metastázy – je jedno, jestli je to mozek, kosti či játra… zde už je první krůček, kdy by se o paliativní péči mělo začít uvažovat. Pokud je však nádor pouze lokálně pokročilý a je určitý léčebný plán, tak také není potřeba ještě uvažovat o paliativní péči. Když se ovšem postupně nález horší a dochází ke generalizaci, nastupuje paliativní léčba.

 Na první schůzce také často zazní otázka, zda je možnost se vyléčit a případně kolik zbývá času. Pokud stav na vyléčení není, tak by léčba měla pacientovi prodloužit a zkvalitnit život, otázky času nelze zodpovědět. Také u pacientů s metastázami, kdy už je celá léčba paliativní – ať chemoterapie či imunoterapie, jedná se s cílem zkvalitnit a prodloužit život, nikoliv vyléčit. Pokud přichází fáze, kdy se onkologická fáze ukončuje a pacient už není ničeho schopen, sama rodina musí řešit situaci, kdo se o nemocného postará. Blízcí pak kladou otázky, jaké jsou možnosti, zda to doma zvládnou, zda s pacientem mohou být v případě hospice… Paliativní otázky tedy většinou přicházejí ze strany pacientů už v průběhu léčby. Je proto důležité, aby s nimi chodil někdo z rodiny, kdo by byl schopný popsat jaká je doma situace, a pomohl tak najít ideální postup.

Pro rodinu je důležité zachovat klid a být v první chvíli především oporou. I blízcí samozřejmě musí zvládnout danou situaci a vyhledat potřebné informace. Nebát se klást otázky, jít s pacientem do ordinace a ptát se lékaře na všechny možnosti. Ideální je kontakt s pacientovou rodinou, lze společně hledat řešení. Pro pacienta je důležité, aby se o všem mluvilo otevřeně, a nebát se hovořit o budoucnosti.. Více na: www.plice.online 

Dle TZ

www.addicts.cz

Autor: MUDr. Olga Wildová