Žloutenka

Žloutenky stálou hrozbou

Kategorie: Žloutenka

26.říjen 2010

Onemocnění hepatitidou se věnovala v Praze na TK v říjnu 2010 MUDr. Daniela Fránová ze Zdravotního ústavu v Plzni z Oddělení očkování a cestovní medicíny. Znovu zdůraznila, že infekční žloutenka neboli hepatitida je nakažlivé onemocnění způsobené viry, které napadají jaterní tkáň. Zatím je ve světě popsáno celkem sedm typů žloutenky, které se liší způsobem přenosu viru, průběhem onemocnění i jeho možnými následky. Mezi nejrozšířenější patří žloutenky typu A, B a C, existují však i další typy: D, E, F a G. Očkování, které poskytuje dětem i dospělým účinnou ochranu, nabízí dnešní medicína pouze proti žloutence typu A a B, a to jak proti každému typu zvlášť, tak i prostřednictvím jedné kombinované vakcíny. (Ochrana proti typu A je až 25 let, proti typu B je doživotní.)

Ačkoliv se problematika žloutenek neustále připomíná, skutečnost je taková, že v České republice v současné době je nejrozšířenějším typem žloutenky žloutenka typu A. Od začátku roku do konce srpna bylo zaznamenáno celkem 480 případů této nemoci, přitom za stejnou dobu se v období 2001 – 2009 průměrně nakazilo 168 lidí.

Virus žloutenky A se vylučuje stolicí, je vysoce infekční a odolný. Při pokojové teplotě dokáže přežít několik týdnů, zmrazený dokonce několik let. Nejčastěji se přenáší nepřímou cestou pozřením kontaminovaného jídla či nápoje.

Žloutenka typu B se přenáší tělními tekutinami – krví, spermatem či vaginálním sekretem.
Mezi nejčastější způsoby nákazy patří nechráněný sexuální styk. Nakazit se však lze například i použitím infikovaného zubního kartáčku, ručníku či holicího strojku. Virus se do krve může dostat také při úrazu. K jeho přenosu totiž stačí, dostane-li se mikroskopické množství krve nemocného nepatrnou oděrkou do krevního oběhu nechráněné osoby.

Každoročně u nás onemocní žloutenkou B přibližně 300 lidí, přičemž nejvíce případů je zaznamenáno ve skupině mladých lidí ve věku 20 až 35 let. Podle odhadů se u nás pohybuje až 50 tisíc „přenašečů“ žloutenky typu B, u nichž se sice onemocnění nijak neprojevilo, ale mohou jej šířit dál. Navíc se v některých případech může u chronických přenašečů žloutenka typu B vyvinout v cirhózu či rakovinu jater.

Virus žloutenky typu C vědci objevili relativně nedávno, až koncem osmdesátých let 20. století, kdy se začaly množit případy žloutenek u pacientů po krevní transfuzi. Nemoc se přenáší převážně nakaženou krví. Nejvíce ohroženi jsou v současnosti uživatelé nitrožilních drog, nebezpečí může představovat také tetování či piercing.

V období od ledna do srpna 2010 bylo u nás nahlášeno 430 nakažených. Ročně se v ČR nakazí přibližně 1000 lidí. Přestože se oba typy žloutenky B i C přenáší v podstatě stejnou cestou, očkování existuje jen proti „béčku“.

K dalším typům žloutenek patří žloutenka typu D. Virus žloutenky tohoto typu je tzv. neúplným virem. K jeho přenosu je potřebná současná přítomnost viru žloutenky typu B. Podobně jako tento typ žloutenky se i „déčko“ přenáší krví. Naproti tomu žloutenka E se přenáší potravinami nebo vodou. Je nebezpečná především pro těhotné ženy, u nichž může způsobit závažné jaterní onemocnění a vést dokonce až k smrti. V současné době jsou známy také viry žloutenky F a G, jejichž chování a vliv na zdraví se teprve zkoumá.

V posledních třech letech je stále nejrozšířenějším typem žloutenky „áčko“. Virus žloutenky typu A se může vyskytovat v podstatě všude – na penězích, držadlech v MHD, madlech nákupních vozíků, sedačkách kin, v osvěžujícím koktejlu s ledem, v salátu z mořských plodů apod. Jistě, v rámci základní prevence je důležité dávat pozor na dodržování hygieny. Kontrolovat všechny rizikové situace však není v lidských silách. Běžně si dáme žvýkačku do úst nebo si pochutnáme na pečivu hned poté, co jej zaplatíme, či si v drive-in fast foodu vyzvedneme své jídlo přímo z pohodlí auta.

Výskyt a šíření žloutenky typu A v populaci přímo ovlivňují hygienické a sanitární standardy. Jejich zlepšení vede ke snížení cirkulace viru žloutenky typu A v dětské populaci, která je vůči tomuto viru obvykle nejvnímavější. Vnímavost vůči viru se přesunuje do vyššího věku na adolescenty a dospělé. Například během epidemie hepatitidy A v letech 2008/2009 byla v ČR nejvíce postižena populace ve věku 25 – 35 let.

O možnostech nákazy při cestování hovořil Tomio Okamura, viceprezident Asociace českých cestovních kanceláří a agentur. Upozornil na skutečnost, že si sice cestovatelé přinášejí často hepatitidy z dalekých destinací, ale

velké množství lidí se žloutenkou nakazí na dovolené v Evropě v blízkých a oblíbených destinací, jako je Slovensko, Chorvatsko, Řecko, Egypt, Tunis nebo Španělsko.

Až 70 % lidí se však nakazí přímo v ČR. Riziko nákazy se zvyšuje např. při cestování vlakem nebo autobusem a pobytu v přírodě, kdy je dodržování hygienických standardů či kontrola kvality potravin a pitné vody mnohdy limitována. Přenos žloutenek typu B a C je možný zase např. při adrenalinových sportech, aktivní turistice nebo horolezectví, které jsou spojeny s vyšším výskytem úrazů.

Zdravotní potíže v zahraničí představují vždy komplikace, v případě žloutenek jsou však zbytečné. Základním vybavením cestovatelů by mělo být očkování proti žloutence typu A a B, které se hodí vždy a všude, podobně jako na příklad léky proti bolesti, průjmu či zácpě.

Očkování je proto vhodnou prevencí nejen pro děti

Očkování proti žloutenkám má ve světě dlouhou tradici. Jeho počátek sahá již do roku 1981
a v některých zemích patří do povinného očkovacího kalendáře. U nás se začalo očkovat proti žloutence typu A v 90. letech a proti typu B se očkují rizikové skupiny populace od poloviny 80. let. Očkování proti „béčku“ pak bylo v roce 2001 zařazeno mezi povinné dětské očkování a očkuje se v rámci tzv. hexavakcíny. Obvykle se zahajuje ve věku 13 týdnů, vždy po zhojení vpichu po očkování proti TBC. Současně s novorozenci jsou očkováni dvanáctiletí školáci.

Osoby starší 21 let však u nás nejsou na základě očkovacího kalendáře proočkováni proti žádnému typu žloutenek. V rámci tzv. očkování na vlastní žádost si mohou zájemci zvolit mezi kombinovanou nebo jednosložkovou (monovalentní) vakcínou, na které přispívá většina zdravotních pojišťoven.

Autor: zpracováno redakčně