Medicína

Pukléřka islandská


Kategorie: Léčivé rostliny 
12.prosinec 2002
Skotský kilt, lakmusový papírek a pastilky proti kašli - co mají tyto tři zdánlivě nesouvisející věci společného? Věřte nebo nevěřte, jejich společným jmenovatelem jsou lišejníky, ""stařečkové"" naší flóry. Lišejníky rostou velice pomalu a odborníci odhadují stáří některých exemplářů v Arktidě na čtyři tisíce let.

Jedním z farmakologicky významných druhů lišejníků je pukléřka islandská (Cetraria islandica L.) z čeledi Parmeliaceae, lidově nazývaná islandský mech. Pukléřka reprezentuje tradiční drogu používanou lidmi již několik staletí. Některé další druhy lišejníků se v současné době intenzivně zkoumají. Pro své antibiotické účinky mohou představovat v budoucnu důležitý zdroj antibiotik.

Popis:
Pukléřka islandská je lišejník s olivově zelenou vystoupavou stélkou, která tvoří přechod mezi lupenitými a keříčkovitými typy.

Rozšíření:
Roste pevně přichycená k podkladu na zemi, skalách a kamenech. U nás se s pukléřkou setkáme nejčastěji v suchých jehličnatých lesích, na písčitých půdách. Pukléřka islandská je typickým lišejníkem severské tundry; je rozšířena v severní a střední Evropě.

Historie používání:
Pukléřka islandská je tradiční léčivou drogou severských zemí, velké oblibě se těší zejména na Islandu. Dodnes představuje nejen ceněnou léčivku, ale i důležitou potravinářskou surovinu. Z pukléřky se v těchto oblastech mele mouka, ze které se peče běžné (ve směsi s dalšími druhy obilí) i vánoční pečivo (čistá pukléřková mouka). Kvašením pukléřky se připravuje oblíbený nakyslý nápoj, který se před konzumací ředí vodou. Pukléřka se používala také jako náhražka nedostatkové soli ke konzervaci masa. Od 18. století se s pukléřkou můžeme setkat v mnohých evropských lékopisech. Lidově se pukléřka islandská používá při astmatu, při léčbě tuberkulózy, onemocněních močového měchýře a ledvin.

Sběr:
Předmětem sběru je celá suchá stélka (Lichen islandicus), která se může sbírat po celý rok. Obsahové látky: Hlavní obsahovou látkou je membránový sliz tvořený polysacharidy a látkami hořké chuti, tzv. lišejníkovými kyselinami (fumaroprotocetrarová, protolichesterová, cetrarová, protocetrarová atd.). Pukléřka islandská obsahuje dále pektiny, vitamin A, některé vitaminy skupiny B a jod.

Vlastnosti:
Mucilaginosum, baktericidum, antitusikum, amarum, stomachikum, antiemetikum, antidiabetikum, protektivum, antihidrotikum.

Účinek na organismus:
Membránový sliz chrání sliznici hltanu a dalších orgánů trávicí soustavy při zánětlivých onemocněních, je vhodnou drogou při suchém dráždivém kašli. Hořké lišejníkové kyseliny podporují vylučování žaludeční šťávy, a tím pozitivně ovlivňují trávicí procesy. Lišejníkové kyseliny mají silný antibiotický účinek. Pukléřka se používá při rekonvalescenci, stavech celkové slabosti organismu apod.

Použití:
Jednotlivá dávka jsou 2 g drogy na přípravu odvaru. Užívá se 2-3krát denně po jedné lžíci jako stomachikum, tonikum a protektivum. Macerát připravíme z jedné kávové lžičky drogy a šálku vody. Pije se 3-5krát denně.

Toxicita a vedlejší účinky:
V terapeutických dávkách nemá vedlejší účinky a není toxická. Při překročení těchto dávek může dojít k podráždění trávicích orgánů, případně se může projevit průjem.

Další význam:
Pukléřka islandská je důležitou složku potravy sobů.

Zajímavosti:
Lišejníky představují spojení dvou odlišných organismů, zelené řasy či sinice a houby. Toto trvalé spojení je pro oba organismy výhodné. Zelené řasy jsou schopné fotosyntézy, při níž vznikají jednoduché cukry, které mohou houby využívat a které si sami nedokáží vytvořit. Houba zase zajišťuje ochranu před nadměrným slunečním zářením a pohlcuje vodu, nezbytnou pro fotosyntézu. Lišejníky jsou vesměs citlivé na znečištění ovzduší a jsou pro nás jejich dobrým indikátorem. Z lišejníků lidé získávali žluté, hnědé, červené a fialové barvivo, kterým barvili např. ve Skotsku tradiční pánské kostkované sukně, kilty. Z lišejníku rodu Roccella se získává lakmus, chemický indikátor kyselého a zásaditého prostředí.

Autor: Mgr. Jarmila Skružná