Paraziti
Klíště a lymeská borelióza
Ve své podstatě by se nejednalo o nic tragického, neboť klíště se uchytí na pokožce, přisaje se pomocí bodce opatřeného háčky, vstříkne látky, které zabraňují srážení krve, a navíc působí anesteticky (sání krve klíštětem tudíž člověk ani nevnímá). To sice rozhodně není kvůli komfortu nás, lidí, či jiných teplokrevným živočichů, jejichž krev potřebují samice klíšťat k úspěšnému vývoji vajíček a klíštěcí larvy ke zdárnému dokončení svého vlastního vývoje, ale je to pragmatická klíštěcí obrana proti snaze o jejich odstranění (těžko se odstraňuje něco, o čem ani nevíme). A po nějaké době, která však může trvat i několik dnů, se klíště nakonec stejně samo pustí a odpadne.
Tudíž, proč vlastně nějaká panika? Klíště se sice pěkně nasaje, a zabezpečí tak svůj další vývoj, ale nebezpečí, že by nás vysálo zcela, nehrozí (s ohledem na množství krve, které klíště nasaje, v porovnání s celkovým množstvím krve v lidském těle). K tomu by bylo zapotřebí vskutku celé armády klíšťat. Při velice optimistickém odhadu - z pohledu klíštěte - 1 ml na jedno klíště by to bylo 5 až 6 tisíc klíšťat na vysátí jednoho člověka.V zažívacím traktu některých z nich však přežívají mnohem nebezpečnější organismy - něco tak malého, že to ani není vidět...
Jedním z těchto organismů jsou gramnegativní spirálovité bakterie Borelia burgoferi, dlouhé 3 až 20 µm a široké 0,2 až 0,5 µm. Jejich životní cyklus velice intimně souvisí s životním cyklem již zmíněných klíšťat. Ten trvá 2 roky. Je jaro a klíště klade vajíčka. Z nich se v létě líhnou larvy. Ty jsou sice podobné dospělému klíštěti, ale tak drobné, že dost často uniknou pozornosti. K zajištění svého životního cyklu se musí larva jednou nasát krve nějakého homoiotermního (teplokrevného) živočicha. Lhostejno, zda je to hlodavec, větší savec, pták či člověk. Po ročním vývoji se larvy promění v nymfy. Ty se musí opět nasát krve, aby byly schopny přejít do pohlavní dospělosti. V dospělosti potom samci (po spáření v časném podzimu) umírají a samice loví novou oběť, aby mohlo dojít ke zdárnému vývoji vajíček.
Při všech těchto sáních může dojít k přenosu borelií (jsou-li přítomny v zažívacím traktu klíštěte). Zde je namístě poznámka, že obvykle je pro zdárný přenos nutné, aby bylo klíště přisáté déle než 24 h. Po namnožení borelií v lidské těle máme chorobu zvanou lymeská borelióza. Tato choroba je velice zákeřná vzhledem ke svým nespecifickým příznakům. Mezi ně patří únava, bolesti hlavy, zvýšené teploty - zkrátka příznaky běžného chřipkového onemocnění. U 50-70 % postižených se potom objevují ohraničené červené skvrny v oblasti, kde se klíště přisálo (v některých, velice řídkých, případech však může být borelióza přinesena i jiným hmyzem - klíště není jediným nositelem, byť je nositelem nejčastějším). V prvních 2 až 3 týdnech po nákaze nelze boreliózu víceméně prokázat. Dost často se toto údobí může protáhnout až na 8 týdnů. V další fázi (mezi 3 týdny až 5 měsíci) se začíná projevovat postižení nervů, srdce a kloubů. Pokud není borelióza adekvátně léčena, dochází do svého třetího stadia. Zde se již setkáváme s veškerými vzpomenutelnými možnostmi artritid a obrnou nervů - zejména potom lícního nervu. Toto ochrnutí bývá často kombinováno s postižením nervu zrakového, statoakustického či nervů okohybných.
Proto není radno veškeré nespecifické příznaky následující po "uštknutí" klíštětem podceňovat - vždyť včasná léčba je tak snadná. Minimalizace rizika napadení klíštětem by měla být stejně samozřejmá jako použití kondomu při pohlavním styku s neznámou partnerkou či partnerem... V obém jsou sice v naší společnosti rezervy, nicméně s klíštětem je to jednodušší - pokud jej odstraníme do 24 hodin, pravděpodobně boreliózu nedostaneme. Ale i tak je lepší klíště nemít. Dvacetičtyřhodinový prostor je jen výrazné snížení pravděpodobnosti získat boreliózu - nikoliv záruka.
