Sexuální zdraví
Dějiny antisexuality
Základní idea nečistého těla a čisté duše, pocházející už z některých předkřesťanských ideologií, byla křesťanstvím adoptována a stala se průvodním znakem ranně křesťanského všeprostupujícího asketismu. Očerňování sexu a tělesné hygieny doprovázelo myšlenky slavných teologů a církevních učitelů od pradávna a tento postoj pak nezřídka vedl i ke zpochybnění prostého lidského kamarádství a blízkého přátelství. Představa sexu, který může člověka zašpinit, je křesťanské ideologii vlastní a tato terminologie je dodnes běžně užívána. Názvy jako „předmanželská čistota“ nebo „panenská neposkvrněnost“ zcela jasně mají člověku připomínat pocit nebezpečí sexuálního znečištění.
Sexualitě je zkrátka zapotřebí se vyhýbat, výjimku tvoří pouze její rozmnožovací funkce. To zpropadené spojení sexuality a rozmnožování je jediným alibi. Všechny ostatní projevy sexuality, které nesouvisí s produkcí dětí, jsou však odsouzeny k zatracení. Týká se to nejen antikoncepce, ale všech nekoitálních sexuálních praktik, masturbace, homosexuality a pochopitelně také sexuálního zobrazování. Je zajímavé, že všechny tyto negativní postoje, zákazy a tabu přijalo křesťanství teprve během svého vývoje, v původních biblických textech bychom podobná ustanovení hledali marně. Milosrdenství starokřesťanských hostin a všeobjímající humanita Kristova byly v historickém vývoji vystřídány sebebičujícími askety, svatými inkvizitory, fanatickými puritány a prudérními kajícníky.
Expanze křesťanství do rozvojových zemí znamená vlastně potlačení přirozené sexuality původního domorodého obyvatelstva a restrikci po mnoho let prožívané normální sexuální kultury, která vyznává často hodnoty právě opačné. Když dorazili katoličtí misionáři k některým africkým kmenům, byli často pohoršeni bezostyšnou nahotou domorodců a v rámci svých morálních pravidel jim vnucovali šátky k zakrytí genitálu. Domorodé ženy však šátky zahazovaly do křoví se zdůvodněním, že nebudou chodit ve dne takto nemravně a vyzývavě oděny. Bederní roušky jim totiž sloužily k večerním rituálním tancům, působily eroticky stimulačně, zatímco nahota byla vnímána jako něco zcela normálního a přirozeného.
Není divu, že zejména katolické misionářství, dříve spojované se „setřásáním ohavného a ponižujícího jařma pohanství“, je nyní v mnoha zemích Afriky a Latinské Ameriky vnímáno spíše jako „holocaust okrádající původní obyvatele o víru předků“. Ostatně už i Mahátma Gándhí nazval kdysi indickou misijní horlivost „nejsmrtelnějším jedem, který kdy ukápl do zřídla pravdy“. Způsoby šíření křesťanství spojeného s antisexuálním bojem se ovšem mění. Původně ohněm a mečem šířená ideologie má dnes přece jen poněkud ušlechtilejší formy. Novodobí nositelé jediné pravdy neútočí dnes v brnění, nýbrž přijíždějí vyzbrojeni spíše kreditními kartami.
Všechny kořeny antisexualismu neleží pouze v prehistorických dobách a v raném křesťanství. Svou roli zde hrají i některé důvody biologické. Ve skutečnosti člověk, stejně jako mnozí jiní savci a ptáci, není biologicky monogamním živočichem. Podle etologů praktikuje tak zvanou „smíšenou reprodukční strategii“. Na jedné straně jeví tendenci k zakládání páru a užší rodiny, na druhé straně však touží po více než jednom partnerovi. Přestože monogamie je v mnoha společnostech úředním zákonným stanoviskem, většina lidských kultur povoluje více partnerů buď formou jejich společného sdílení, polygamie, nebo promiskuity neprovdaných a neženatých. Oficiální monogamie pak musí buď za své uplatnění bojovat, nebo před jiným chováním alespoň občas přimhouřit oko. Nejnápadnější změny nastaly v posuzování předmanželské sexuality. Ta se ve většině společností totiž stala víceméně tolerovanou a uznávanou normou.
