Devitalizace
Devitalizace okem tradičním
Především oni čekají na něco, co by je mohlo zachránit, a jsou ochotni věřit téměř všemu a podstoupit cokoliv, co jim dává třeba jen jiskřičku naděje.
Devitalizace se stala nadějí, ke které vzhlíží, zatím s neadekvátním očekáváním, mnoho onkologických pacientů. Dostalo se jí nebývalé publicity, ale také narazila na výhrady odborníků. Ti mají připomínky k průběhu a způsobu výzkumu a požadují řádné prověření metody před jejím uvedením do humánní medicíny.
Někteří novináři a Svaz pacientů se snaží zcela nekriticky a za každou cenu zasahovat do problémů, který přesahuje jejich erudici a kompetence. Pokusím se vysvětlit skutečný stav věci a přesvědčit, že ti, kteří devitalizaci „brzdí“, tak činí jen proto, že vzali na svá bedra odpovědnost za úroveň našeho zdravotnictví a chtějí dostát svým povinnostem.
Doktor Fortýn devitalizaci nejen vymyslel, ale v rozporu dejme tomu, s lékařskou etikou ji i u několika nemocných „vyzkoušel“. Myšlenka je to zajímavá především svou jednoduchostí a slibnými předběžnými výsledky. Malý počet nemocných i neúplná dokumentace je však učinily nejistými. Proč tedy to chladné přijetí či nepřijetí? Devitalizace byla nevědecky a pokoutně uvedena do praxe, a proto nemohla být dlouhou dobu zveřejněna. To je možným vysvětlením, proč jsem se s ní setkali opožděně a proč nenašla odezvu a podporu v odborných kruzích. Další příčinou je to, že popírá jednu z letitých chirurgických zkušeností, podle níž ponechání odumřelého (výživy zbaveného) orgánu v břiše vede k zánětu pobřišnice a ohrožení života sepsí.
Po listopadu 1989 začal dr. Fortýn s ověřováním devitalizace na zvířatech. Jeho tým se však i na půdě Akademie věd odchýlil od standardního způsou výzkumné práce. Potvrzuje to např. žádost o povolení klinických zkoušek i způsob obhajoby před chirurgickou společností. Zde nebyli liběchovičtí schopni předložit třeba ani protokoly o provedených experimentech, které dodatečně sestavovali. A tak ani tentokrát devitalizace nedostála kýženého úspěchu a ocenění. Každá vědecká práce vyžaduje průběžné oponování, tj. hodnocení nezávislými odborníky. Nejkvalitnější oponenturou jsou mezinárodní vědecká setkání a zveřejnění výsledků v renomovaných časopisech. Ačkoliv se devitalizace blíží abrahámovinám, je počet publikací překvapivě malý, stejně skromné jsou i mezinárodní ohlasy. Při dnešních komunikačních možnostech a informační explozi je nemožné, aby něco vědecky zajímavého uniklo širší mezinárodní pozornosti.
A tak autoři, když nepochodili standardní cestou, vsadili na mediální a laickou pomoc. Výsledkem je kampaň na hranicích jakékoliv etiky, neboť do ní byli vtaženi i onkologičtí nemocní a jejich nejbližší. Jejím mottem je devitalizace jako léčebná metoda, která je schopna vyléčit nádory, a nutnost jejího okamžitého povolení do lékařské praxe. Háček je v tom, že pro takové povolení existují ve vyspělých zemích přesná pravidla, která v současné fázi devitalizace nesplňuje. Ve prospěch devitalizace se angažovalo i několik „statečných“ kolegů, kteří ji prožili „na divoko“ podle originálního způsobu navrženého dr. Fortýnem. Bohužel s podobnými neúspěchy jako pověřené týmy. Hlavním terčem útoků se stala Vědecká rada MZ ČR, která byla pověřena zhodnocením situace a rozhodnutím, zda je možné devitalizaci povolit do klinických zkoušek, či ne. Ta povolila na základě zprávy a návrhu České chirurgické společnosti klinické zkoušky podle přesně stanoveného protokolu a jen na čtyřech vybraných pracovištích. V této první fázi jde o potvrzení neškodnosti devitalizace pro nemocné a ověření účinnosti tam, kde je standardní léčba neúspěšná. Protagonisté devitalizace ospravedlňují své požadavky mezinárodními předpisy a Chartou lidských práv. Z nich vyvozují, že lékař může provést jakékoliv vyšetření nebo léčení, pokud je o to nemocným požádán. Opomíjejí, že podmínkou zůstává tzv. informovaný souhlas nemocného. Ten je však v tomto případě kamenem úrazu, neboť znamená, že lékař musí získat písemný souhlas nemocného, kterého pravdivě a podrobně informoval. O devitalizaci nemůže ani dnes nikdo zodpovědně prohlásit, zda je, či není účinná, a tuto pravdu je nutné nemocným sdělit. Zářijové sympozium o devitalizaci pořádané na AV tento závěr potvrdilo. Ukázalo, že metoda sice není životu nebezpečná, i když vede ke zvládnutelným, někdy závažným pooperačním komplikacím. Vzhledem k úmrtí většiny podle protoklu devitalizovaných pacientů bylo pozastaveno zařazování dalších do klinického zkoušení. Rozešli jsme se s tím, že v tého fázi je potřebné ověřit metodu na větším počtu zvířat, a zejména na dalších zvířecích nádorových modelech. Obnovení a rozšíření klinických zkoušek byly odloženy na dobu, kdy se podaří shromáždit nové důkazy ve prospěch devitalizace.
Zastánci devitalizace se s těmito závěry nesmířili a svůj nátlak stupňují a podsouvají mu stále více konfrontační podtón. Organizují akce, které mají dokonce příchuť předvolebního guláše (Sauna). A co je odsouzeníhodné, nerozpakují se prezentovat na veřejnosti i své pacienty, na kterých i laik musí poznat, že mezi tím, co tak vehementně obhajují, a realitou je jasný nesouhlas. Demokracii si někteří z nás vykládají tím, že si každý může dělat, co uzná za vhodné, a pletou si ji s anarchií. Bohužel v tomto smyslu je našim souobčanům předkládána i devitalizace jako typická ukázka manipulace veřejného mínění a snahy být úspěšný za každou cenu.
Skutečně můžeme souhlasit s tím, aby si lékař při léčení mohl dělat, co chce, a vyzkoušet si jen tak třeba svůj geniální nápad? Je možné přistoupit na to, aby nevyléčitelně nemocný byl považován za vhodný objekt pro cokoliv s tím, že nemá co ztratit? Je možné připustit, aby si laici osobovali právo zasahovat do práce a kompetence odborníků a zpochybňovali základní pravidla a normy? Může nám to být opravdu jedno?
Uveřejněno v MF Dnes (30. 1. 2002)
