Aktuality
Slabiny současného pojetí medicíny
S tím souvisí i otázka, zda alternativní medicína je skutečnou alternativou, zda medicína založená na důkazech je řešením, jak se promítá pojetí medicíny do nákladů na zdravotní péči a jaké etické a filozofické problémy stojí před současnými lékaři.
Primář rehabilitačního oddělení Fakultní polikliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze MUDr. Jan Hnízdil upozornil na současný (většinový) systém vyšetření pacienta a jeho dlouhou cestu od jednoho vyšetření k dalšímu, aby na základě vyloučení či potvrzení diagnózy - zůstaly sice obtíže pacienta beze změny - lékař se však ujistil, že nenalezl žádný vážný důvod k vysvětlení pacientových stesků. Pacient někdy odchází z ordinace s předpisem na léky proti bolesti a s doporučením kontroly za určitý časový úsek. Výsledkem může být traumatizace pacienta (který se domnívá, že to s ním je vážné, i když se nic nezjistilo). Pacient buď trpí dál, případně změní lékaře, nebo vyhledá léčitele.
Přitom při podrobnější anamnéze, která by měla zaznít jako první v ordinaci praktického lékaře, by se lékař mohl dozvědět mj., že se pacientovi rozpadá manželství, že pracuje 12 hodin i déle u počítače, že již několik let nebyl na dovolené apod. Dr. Hnízdil uvedl modelový příklad, se kterým se sám setkává nejčastěji. Měl by být upozorněním na projevy somatizace, např. obtížné životní situace, kterou pacient právě prožívá (většinou se projevuje bolestmi hlavy nebo bolestmi zad). Popsaná situace v sobě skrývá dnes již systémový, dokonce mezioborový problém a také neefektivně vynaložené značné finanční náklady.
Se slovy dr. Hnízdila souhlasil MUDr. Antonín Pečenka, zdravotní ředitel VZP, který upozornil na přetechnizování současné medicíny, které je někdy i samoúčelné. Uvedl, že například velký počet mamografů v ČR nezabránil současnému vysokému výskytu karcinomu prsu u žen. Také upozornil na komunikační nedostatky mezi lékařem a pacientem.
Profesor MUDr. Michal Anděl, CSc., děkan 3. LF UK, zhodnotil výsledky současné (i přetechnizované) medicíny, která dosahuje v mnoha parametrech evropské úrovně. Upozornil, že psychosomatický přístup je důležitý, ale že jsou, zvláště v nemocnicích, takové akutní situace, kdy prostě není čas na rozhovor s pacientem (např. krvácení z jícnových varixů, bezvědomí, resuscitace apod.). Neznamená to však, že psychosomatický přístup k pacientovi podceňuje.
Z bohaté diskuse, ze které vyplynul převážně souhlas s tím, že rozhovor s pacientem není vždy veden dokonale (buď z nedostatku zkušeností, nebo z nedostatku času na klinikách i v terénu), nebyl vyvozen žádný nový konsensus. Pravdou však zůstává, že taktně projeveného zájmu o pacienta jako člověka v naší medicíně je stále nedostatek. Dobrý lékař musí svou odbornou aktivitu zahájit právě na vytvořeném dobrém vztahu k pacientovi. Čas takto věnovaný pacientovi je vlastně součástí nejen léčebné, ale také preventivní péče. Pak asi pacienti nebudou od lékařů odcházet, naopak se rádi budou vracet k ,,svému panu doktorovi".
