Opravdové prožitky
Opravdové prožitky III. Část 2
Václav B. (1945) – červen 2001
Jeden rok a jeden měsíc uběhly ode dne, kdy byl Václav B. operován. Lékaři se rozhodli k radikálnímu chirurgickému řešení jeho potíží – kvůli nádorovému onemocnění mu odebrali močový měchýř a prostatu. Dnes ráno se Václav oženil. Ale mezi operací a svatbou proběhlo třináct měsíců. Jaké byly?
"První týdny mi bylo dost zle. Měl jsem horečky, všechno mě bolelo, sotva jsem se držel na nohou, když mě po třech týdnech pustili z nemocnice," vzpomíná Václav. "Myslel jsem si, že mě potkalo to nejhorší, čeho jsem se obával – i když mě lékaři zachovali při životě, nebudu už nikdy jako předtím, protože se mi nebude dostávat sil. Nedokázal jsem si představit, že bych měl zpívat – sotva jsem se držel na nohou…" Ta doba mu připadala nekonečně dlouhá, ačkoli při zpětném pohledu to bylo jen pár týdnů.
V nemocnici ho navštěvovala Irena. Seznámili se ve sboru sv. Vladimíra. Po propuštění z nemocnice mu pomáhala zvládat první dny, a potom i další. Velmi si na sebe zvykli. I přes věkový rozdíl patnácti let si spolu dobře porozuměli.
Irena neměla právě jednoduchý život. Když jí bylo dvaadvacet, provdala se za vdovce s dvěma dětmi. Děti už ale odrostly a Irena ovdověla. I když se naplno věnovala svému povolání učitelky mateřské školky, i když chodila zpívat do sboru a navíc stále něco studovala – nejdřív si dodělávala pedagogiku, protože původně vystudovala průmyslovku, nyní se zdokonaluje v angličtině – chyběl jí někdo blízký. Václav žil už delší dobu sám, děti mu odrostly a s manželkou mu to nevyšlo… Protože Irena a Václav bydleli každý na jiném konci Prahy, rozhodli se, že to změní. A i když je dnes běžné žít ve společné domácnosti bez oddavků jako přítel a přítelkyně, pro ně dva to nebylo. Rozhodli se svůj vztah oficiálně stvrdit.
"Původně jsme chtěli jen malou tichou svatbu," svěřuje se Irena, "ale moje spolupracovnice – paní ředitelka, kolegyně, kuchařský tým školky – se rozhodly, že nám vystrojí hostinu. Teď jsem moc ráda, Václav pozval své bratry s rodinami, je tady duchovní od řeckých katolíků, přišlo také mnoho lidí ze sboru sv. Vladimíra, kde s Václavem oba zpíváme, takže o zábavu je postaráno." Přestože svatební hostina zdaleka nebyla pro abstinenty, nikdo z celé společnosti se neopil; veselí trvalo od čtyř odpoledne do deseti večer, ale v okolí školky si nikdo nemohl stěžovat na nepřiměřený hluk a všichni se pak spořádaně rozešli. "V pondělí se sem půjdu ukázat ve svatebních šatech dětem, protože svatba je pro ně obrovská událost a ony vědí, že jsem se vdala," dodává Irena.
Ale třináct měsíců je dlouhá doba, jak to bylo s Václavovým zdravím? Z nemocnice odešel 31. května 2000, a po překonání počátečních obtíží už 6. července zpíval se sborem svatého Vladimíra v Sázavském klášteře. Bylo to vystoupení na konci sezony, pak měly všechny tři sbory, jejichž členem Václav B. je už několik let, prázdniny. Václavovi ale velmi prospělo vědomí, že se nebude muset zpěvu vzdát. Na podzim už opět chodil do všech sborů, vedle řeckokatolického sboru sv. Vladimíra je to ještě Byzantion a do třetice chrámový sbor při římskokatolickém kostele sv. Václava na Proseku.
Spolu s Irenou před Vánoci podnikli s řeckokatolickými poutníky zájezd do Říma. Týdenní pouť na konci milénia absolvoval Václav bez větších problémů. Kdo ví, možná, že až mu skončí invalidní důchod, ve kterém dosud je, bude moci cestovat i vlakem a vrátí se tak ke svému povolání vlakvedoucího. Ale i kdyby se mu tohle přání nesplnilo, nepovažoval by to za velké neštěstí. "Vždyť mohu bez problémů zpívat, a pro mě je dnes nejdůležitější, že jsem dostal něco navíc, o čem jsem vůbec neuvažoval – mám přece Irenku…"
