Léky a lidé

Pavlov nazval tento jev podmíněným reflexem. Sekrece žaludeční šťávy po podání potravy je nepodmíněný, vrozený reflex, sekrece po zazvonění je za života získaný, naučený reflex. Množství vyloučené žaludeční šťávy je závislé především na tom, zda a jak moc je pes hladový. Jestliže se na psa často a opakovaně zvoní, aniž potom dostane potravu, množství vyloučené žaludeční šťávy po zazvonění postupně klesá, až se přestane vylučovat úplně.

Člověk je za svého života opakovaně léčen tabletami, kapkami nebo injekcemi. Tyto léky zmírní potíže a často vyléčí jeho onemocnění. Polkne-li člověk s bolestmi hlavy analgetikum, pocítí úlevu zpravidla už po několika minutách - tedy v době, kdy se účinné látky z tablety ještě ani nemohly vstřebat z trávicího traktu. Polknutí tablety je signálem, že dojde k úlevě, a tento signál je podmíněným podnětem, který vyvolá podmíněnou odpověď. Ta má stejný charakter jako nepodmíněná odpověď, kterou je zmírnění bolesti nastávající díky analgetickému působení léčiva.

Zvoněním bez podání potravy je v tomto modelu polknutí prázdné tablety, ve které žádná farmakologicky účinná látka není. Taková tableta se nazývá placebo. Četná nezávažná onemocnění lze s úspěchem léčit placebem. Největší úspěch má placebo tam, kde onemocnění netrvá dlouho a potíže odeznívají po určité době samy, tedy především při různých akutních bolestivých stavech, např. kolikovitých bolestech břicha, zvracení, závrati nebo migréně. Po placebu se snižuje i krevní tlak a zmírňují se potíže při angině pectoris, zmírňuje se a mizí průjem, člověk trpící nespavostí spokojeně usíná a nemocný s úzkostnými poruchami přestává trpět úzkostí. Podává-li se placebo dlouhodobě při chronických onemocněních, jeho příznivý účinek pomalu odeznívá, není-li následován specifickou léčbou. Podmíněný reflex vyhasíná.

Uvedené děje lze popisovat také psychologickými termíny. Pes si zvykl, že po zazvonění dostane nažrat, jeho žaludek se tedy naučil reagovat už na zazvonění. Člověk si zvykl, že mu léky pomohou, reaguje tedy už na polknutí tablety zmírněním potíží. Člověk lékaři a léku věří, jde jednoduše o sugesci. Ale je to skutečně sugesce?

Účinek placeba nezávisí na sugestibilitě, na úrovni inteligence ani na tom, zda nemocný „léku” věří. Na placebo reagovali i lidé, kteří byli informováni, že jde o placebo. To, že někdo reaguje na placebo zmírněním obtíží, neznamená, že si obtíže „namlouvá”.

Velkou zásluhou homeopatické medicíny je zdůraznění důkladného vyšetření nemocného. Lékař-homeopat probere s nemocným celou jeho minulost, zeptá se na jeho dětství, chce hodně vědět o jeho rodičích a nespokojí se jen paušálním ujištěním, že v rodině nebyly sebevraždy, diabetes ani rakovina. Nespěchá. Rozhovor může trvat i déle než dvě hodiny. Ví, jak je důležité nechat nemocného “vymluvit” a jak je důležité získat jeho důvěru tím, že věnuje pozornost každé maličkosti, o které se nemocný zmíní. Dovede posoudit, kdy je výhodné nemocnému nerozmlouvat současnou léčbu “alopatickými” léky indikovanými z hlediska vědecké medicíny.

Takový rozhovor prohloubí důvěru nemocného v homeopatii, kterou měl už předem, když se pro homeopatickou léčbu rozhodl. Na rozdíl od uspěchaného vyšetření u “normálního doktora” odchází pacient od homeopata spokojen a s úlevou, že konečně našel lékaře, který ho bere opravdu vážně. Tuto úlevu si pacient zpravidla nevysvětluje působením psychoterapeutického rozhovoru, ale působením předepsaného homeopatického léku.

Psychoterapeutický vliv má přirozeně i předpis homeopatického léku a vysvětlení, proč tento lék bude u něho působit. Bývá neuvěřitelné, jak i na lidi hluboce vzdělané ve fyzice a chemii kladně působí z hlediska těchto věd zcela iracionální vysvětlování mechanismu účinku homeopatických léků. Vypadá to někdy tak, jako by platilo pravidlo, že čím více je vysvětlení naplněno jakousi mystickou magií, tím má větší psychoterapeutický náboj.

Za homeopatickou léčbu se platí. Pacient tedy přináší jakousi ekonomickou oběť na oltář homeopatické doktríny. Upevňuje se tím jeho přesvědčení, že mu léčba pomůže. Není přece tak hloupý, aby vyhazoval peníze za něco, co nepomáhá. Čím více musí platit, tím více roste jeho identifikace s homeopatickou ideologií a lpí na ní.

Není pochyb o tom, že homeopatický lék je placebo. Jeho působení je však reálné, tak jako je reálný účinek podmíněného podnětu tam, kde byl vypracován pevný podmíněný reflex. Proč však tento účinek v mnoha případech dlouho nepodléhá vyhasínání?

Rozhodne-li se někdo pro homeopatickou léčbu, je to zpravidla proto, že jeho potíže mu působí značné svízele. Lze to přirovnat k intenzitě hladu Pavlovových psů. Sytý pes nesliní a nevylučuje žaludeční šťávu, i kdybyste na něho zvonili jakkoli často a dlouho. Čím je pes hladovější, tím snáze u něho vypracujete podmíněný reflex a tím je tento reflex pevnější.

Opakované podání placeba postupně ztrácí účinnost. Tomu se homeopatická medicína brání tím, že mění složení anebo potenci homeopatického léku. Lékař znovu a znovu s pacientem trpělivě hovoří a takový rozhovor má nepochybně “nepodmíněně reflexní” pozitivní účinek. Je to tedy něco podobného jako posilování podmíněného reflexu.

Homeopatická medicína tedy někdy skutečně pomáhá. Nikoli však tím, co deklaruje, ale tím, jak citlivě a trpělivě zachází s pacientem psychoterapeuticky. Mělo by to být poučením pro lékaře postupující ve své praxi podle vědeckých poznatků. Vždyť i oni by měli více psychoterapeuticky působit. Paradoxně zde homeopatické medicíně pomáhá skutečnost, že za homeopatickou léčbu se zpravidla platí. Její zastánci nejsou tedy pod takovým časovým tlakem jako ostatní lékaři, kteří musejí ošetřit v krátké době mnoho pacientů, mají-li ekonomicky přežít.