Medicína

Aby mohl lék působit, musí se obvykle dostat nejprve do krve - právě ona ho totiž může donést až na místo určení -, a proto musí nejprve proniknout do srdce jako centrální pumpy našeho krevního oběhu. Tělo mu otevírá hned několik bran, z nichž od některých je cesta k cíli kratšíči rychlejší - a užívá se tedy v akutních situacích, od jiných delší a pomalejší, ale i ty mají své specifické použití.

Přímo do oběhu se léčivo aplikuje bud intravenózní injekcí nebo intravenózní infuzí. Místo aplikace bude jasnější, přeložíme-li si slovo intravenózní jako nitrožilní a připomeneme-li vám běžné užívané pojmenování intravenózní infuze - kapačka. Zežíly putuje léčivo s krvížilním systémem až do horní dutéžíly a odtud již přímo do srdce. Oběma uvedeným postupům je společné,že víceči méně zraňují tělesný povrch - a nejde jen o trochu bolesti, protože ta se konec konců dá vydržet, jako spíše o nebezpečí podráždění nebo dokonce infekce v ráně, hrozící například při dlouhodobém zavedenížilní linky pro intravenózní infuzi. Proto se tyto cesty podání léku volí tehdy, kdy je opravdu nutná rychlá akce a potenciální prospěch tedy vysoko převyšuje potenciální rizika.

Nitrožilní injekce ovšem není jediná, kterou můžete dostat - existují totiž také injekce nitrosvalové neboli intramuskulární a podkožní čili subkutánní. Aby se takto podané léčivo dostalo do krve, musí nejprve proniknout příslušnými tělesnými tkáněmi, což se ovšem neobejde bez malého zdržení - proto je rychlost zaplavení organismu léčivem po nitrosvalové injekci pomalejší než po nitrožilní, a po podkožní opět pomalejší než po nitrosvalové... I v těchto dvou uvedených případech jde ovšem opět o injekci - a ta nejen bolí, ale také většinou vyžaduje, aby ji aplikoval odborník - lékař nebo alespoň sestra (i když diabetici si úspěšně píchají inzulin po léta sami).

V běžné praxi se ovšem mnohem častěji volí jednodušší způsoby podání. Vůbec nejjednodušší je podání perorální, per os čili jednoduše ústy. Právě tímto způsobem do sebe vpravujeme vetšinu tablet, dražé i kapslí (tobolek), nejrůznější roztoky, suspenze a emulze, sirupy a jiné lékové formy. Jednoduchost požití léčiva, která umožňuje účinně zasáhnout chorobný proces v útulném prostředí domova místo v ambulanci nebo nemocniční ordinaci, je obrovskou předností.

Naopak nevýhodou je,že léčivo se může do krevního oběhu dostat teprve poté, co projde trávicím traktem až do jater - teprve odtud má v podobě portálnížíly skutečně otevřenou bránu do krve. Tento fakt je třeba mít na paměti nejen zčasového hlediska, nýbrž i proto,že při průchodu játry může dojít k menšíči vetší přeměně (metabolizaci) léku, a tedy kčástečné ztrátě jejich účinnosti.

V podstatě stejným způsobem (tedy prostřednictvím portální žíly) proniká do krve léčivo podávané do organismu z druhého konce trávicího traktu, tedy nikoli od úst, nýbrž od rekta čili konečníku - podání rektální (per rectum). Určitou analogií rektálního podání cípku je také vaginální aplikace užen, kdy však dochází především k místnímu působení léčiva.

Naopak při sublingválním nebo bukálním podání, kdy se aplikační forma léku vkládá pod jazyk nebo na vnitřní stranu tváře, se průchod léku játry úplně obchází a léčivo proniká - podobně jako po nitrožilním podání - žilní krví ze sliznice v ústech přímo do horní duté žíly a odtud do srdce. Právě proto se ho užívá např. při podávání přípravku na bázi nitroglycerinu, jehož úkolem je co nejrychleji odstranit bolesti anginy pectoris při ischemické chorobě srdeční. V podstatě totéž platí i o podání inhalačním (ve formě plynu, aerosolu apod.), avšak takto se většinou dosahuje jen místního účinku v dýchacím ústrojí (např. u antiastmatik) a jen výjimečně účinku celkového.

A konečně za některých podmínek se může léčivo podat také kůží - ve formě tzv. transdermálního terapeutického systému. Z něj se účinná látka uvolňuje z rezervoáru např. ve speciálně upravené náplasti pomalu a postupně, proniká kožním povrchem a dostává se do oběhu. Tímto způsobem se ovšem může podávat jen relativně málo léčiv.

A na závěr dvě poznámky:
Jako perorální se označuje pouze požití léku ústy čili polykáním; všechny ostatní způsoby jsou označovány jako parenterální, třebaže nejčastěji se za parenterální formu aplikace považují zejména injekce a infuze. Aplikační postupy uvedené v tomto přehledu se týkají převážně léčiv, u nichž se předpokládá celkové (systémové) působení.
O způsobech aplikace léčiv pro místní (lokální, topické) působení si povíme zase někdy jindy.