Lidské tělo
Žlučník
Žlučník je drobný vakovitý útvar hruškovitého tvaru, umístěný pod pravým jaterním lalokem. Je přibližně 8 až 12 centimetrů dlouhý, 4 až 5 centimetrů široký a má obsah zhruba 50 až 80 mililitrů. Je v podstatě zásobníkem žluči, v němž se žluč zahušťuje vstřebáním vody a zčásti i některých elektrolytů na 10násobně koncentrovanou žluč. K uvolňování žluči ze žlučníku dává povel hormon cholecystokikin, uvolňovaný dvanáctníkem po příjmu potravy do žaludku.
Žluč je velmi složitá tekutina, která se tvoří ve žlučových kanálcích mezi
jaterními lalůčky. Obsahuje směs žlučových kyselin,
cholesterolu, vybraných pigmentů, bílkovin a minerálních
solí, 
např. ionty sodíku nebo draslíku. Žlutohnědá barva žluči má svůj
původ ve žlučovém barvivu bilirubinu, vznikajícím hlavně rozpadem červených
krvinek.
Denně se tvoří kolem půl až sedmi desetin litru žluči, která nejprve vtéká kanálky do levého a pravého jaterního vývodu, ústícího zhruba po pěti centimetrech do žlučníku. Spojením žlučníkového a jaterního vývodu vzniká společný žlučový vývod v délce asi 7,5 centimetru, který směřuje dolů za kličkou dvanáctníku a po průchodu hlavovým koncem slinivky břišní do dvanáctníku vyúsťuje. Ale ještě než do něj vstoupí, spojuje se se slinivkovým vývodem, přivádějícím šťávy ze slinivky.
Proč nás žlučník trápí po tučném
jídle
Důležitou součástí žluči jsou žlučové kyseliny tvořené
v játrech z cholesterolu. Primární žlučové kyseliny (kyselina cholová
a chenodeoxycholová) jsou po vyloučení žluči do střeva přeměňovány
na tzv. sekundární žlučové kyseliny, které se uplatňují při emulgaci
tuků přijímaných tuků – tedy po každém tučném jídle. Strávení sytějších
pokrmů si žádá několika gramů těchto kyselin. Protože lidské tělo má
k dispozici jen asi 2 až 4 gramy žlučových kyselin, je jejich potřebné
množství zajišťováno jejich cirkulací mezi střevem a játry. Převážná část
žlučových kyselin (95 procent) je totiž v posledním úseku tenkého střeva,
kyčelníku, vstřebána opět do krve a transportována do jater, kde se znovu stává
součástí nově vytvářené žluči.
Cholerici, sangvinici, melancholici a
flegmatici
Žluči se přikládal velký význam dávno před poznáním
její fyziologické funkce. Tzv. humorální teorie sestavená Hippokratovým zetěm
Polybem učila, že nejen nemoci, ale i různé povahové vlastnosti jsou určovány
převahou jedné ze čtyř základních tělesných šťáv – krve, hlenu, žluté a černé
žluči. Ostatně dodnes se v označení lidských povah založených na
hodnocení temperamentu odráží původní řecké názvy těchto tělesných šťáv.
Sangvinik (z lat. sanguis, krev) je veselý a společenský,
flegmatik (z řec. flegma, oheň, zánět, hled jako produkt zánětu)
klidný až lhostejný; cholerik (z řec. chole, žluč) je vznětlivý,
ale obvykle se zas rychle uklidní, kdežto melancholik (z řeč.
melas, černý) je smutný, trudnomyslný. Cholerika označujeme i
v obecném jazyce jako vzteklého a žlučovitého člověka.
|
|
Žlučník |
|
|
Krček žlučníku |
|
|
Vývod žlučníku |
|
|
Společný jaterní vývod |
|
|
Žlučový vývod |
|
|
Jaterní tepna |
|
|
Vrátnicová žíla |
|
|
Vaterská papila |
|
|
Vývod slinicky břišní |
| 10 |
Dvanáctník |
