Agorafobie

• Psychický stres vzniká při sporech a hádkách s blízkými lidmi, po ztrátě blízké osoby, při nedostatku času, při přepracování, pracovních či finančních problémech, při změně či ztrátě místa, při frustraci např. na mateřské dovolené apod.
• Tělesný stres vzniká v době nemoci, při únavě z přepracování, při nadměrném užívání alkoholu nebo drog, chronickém nedostatku spánku, při nedostatku cukru a živin, např. následkem držení diet.

Vnímáme-li nebezpečí, mozek vyšle zprávu do autonomního nervového systému. Jeho první složka – sympatický nervový systém – spouští reakci “boj nebo útěk”, tzn. uvolňuje energii a připravuje organismus k akci. Tomu říkáme první fáze stresové reakce. Naproti tomu parasympatický nervový systém (druhá složka autonomního nervového systému) se stará o obnovu a vrací organismus do normálního stavu, když nebezpečí pomine. Mluvíme o druhé fázi stresové reakce.

Aktivace sympatiku v první fázi stresové reakce vede ke zrychlení srdeční činnosti, což je příčinou typického bušení srdce při velké úzkosti nebo panice. Další příznaky vznikají kvůli změnám v krevním průtoku. Aby organismus mohl lépe “bojovat nebo utíkat”, krev se přesunuje z méně potřebných oblastí především do velkých svalů (stehenních a bicepsů). Snížené prokrvení trávicího traktu se projevuje nepříjemnými pocity kolem žaludku, odkrvení kůže zase bledostí, chladem až sníženou citlivostí a mravenčením. Stresová reakce bývá také spojena se zrychlením dýchání. Úzkostná potřeba zvýšeného dýchání může vyvolat pocit nedostatku vzduchu a lapání po dechu. Organismus však netrpí nedostatkem kyslíku, naopak ho má při panickém záchvatu nadbytek. Další zrychlené dýchání, zvláště když skutečná aktivita nenásleduje, snižuje krevní zásobení mozku a vznikají nepříjemné pocity, jako jsou závratě, rozmazané vidění, pocity na omdlení, prožívání zmatku a nejistoty, nereálnosti světa kolem. Jestliže zrychlené dýchání přetrvává, může dojít ke křečím prstů na rukou a křečovitému stažení rtů. Tyto příznaky jsou nepříjemné, ale život člověka neohrožují. Po zklidnění dechu rychle vymizí.

Lidé s agorafobií se těchto tělesných příznaků, které jsou součástí odpovědi na stres, obávají. Na neočekávané tělesné pocity, které si lidé špatně vysvětlují a které zvyšují obavy, nasedá panická ataka.

Strach a panika vyvolávají další nepříjemné pocity, a tak se vytváří bludný kruh. Všechny tyto tělesné příznaky mohou být také důsledkem procesu zvaného “interoceptivní podmiňování”. To znamená, že jsou-li některé tělesné příznaky spojeny se strachem a panikou, stanou se samy signálem strachu a nebezpečí (tj. stanou se z nich podněty pro podmíněné reflexy). Díky tomu jsme na tyto příznaky velmi citliví a na jejich sebemenší náznak reagujeme automaticky strachem. Pak i tělesné pocity provázející normální činnost mohou vyvolávat paniku (např. pocení, dušnost při námaze, bušení srdce po vypití příliš silné kávy).

Hyperventilace má za následek také některé celkové účinky. Za prvé, samotné nadměrné dýchání je těžká tělesná námaha, takže člověk často zčervená a zapotí se. Za druhé, po nadměrném dýchání – stejně jako po kterékoli jiné práci – se často dostavuje únava a vyčerpání. Za třetí, lidé, kteří nadměrné dýchají, dýchají spíše povrchně do hrudníku než pomocí bránice. To znamená, že svaly hrudníku se unaví a jsou napjaté. To může mít za následek příznaky svírání až bolesti na hrudi. A konečně, mnoho lidí, kteří zrychleně dýchají, má tendenci opakovaně vzdychat nebo zívat, což je také svým způsobem hyperventilace, protože při každém vzdechu nebo zívnutí se vypustí velké množství CO₂. Proto, když se chceme bránit panickým atakám, je důležité pokusit se vědomě tyto návyky potlačit.

Důležité je rovněž uvědomit si, že hyperventilace se nemusí navenek projevovat nikterak nápadně, ale může být jen jemná, nepatrná. Zvláště to platí pro lidi, kteří nepatrně hyperventilují po dlouhou dobu. V těchto případech výrazně klesá CO₂, ale díky kompenzačním schopnostem těla se alkalita krve mění jen relativně málo, takže k nežádoucím příznakům nedochází. Dodatečným spouštěčem příznaků však mohou být i malé změny v dýchání (např. zívnutí), protože hladiny CO₂ jsou nízké a tělo ztrácí schopnost vyrovnávat se s jejich změnami. Potom může dojít k panické atace třeba i ve spánku.

Je třeba si uvědomit, že hyperventilace není nebezpečná, je jen součástí reakce “boj nebo útěk” a jejím úkolem je naopak tělo před nebezpečím chránit. Změny spojené s hyperventilací připravují tělo na akci, aby se mohlo vyhnout potenciálnímu nebezpečí. Automatickou reakcí mozku při hyperventilaci je tedy okamžité očekávání nebezpečí, a proto člověk cítí nutkání uniknout.

Při každé nečekané příhodě většinou hledáme nějaké vysvětlení. Panický záchvat si však 90 procent lidí neumí správně vysvětlit. Neuvědomují si stresovou reakci, úzkostné myšlenky ani hyperventilaci, které ho fakticky vyvolaly. Lidé trpící agorafobií si ho vysvětlují zevní situací, při níž se dostavil. Spojují ho například s dopravními prostředky. Proto jsou pak přesvědčeni, že dopravní prostředky u nich vyvolávají záchvat. Řadě dalších situací, o nichž se domnívají, že by mohly rovněž vyvolat záchvat, se proto vyhýbají, přestože v nich záchvat paniky nikdy nedostali. Tomu se říká generalizace.

Lidé trpící panickou poruchou si ji vysvětlují tělesnou nebo psychickou nemocí.