Nemoc a zdraví

Na počátku 80. let začal v Královské nemocnici v australském Perthu internista Barry Marshall ve spolupráci s patologem Robinem Warrenem zkoumat, jaké bakterie kolonizují náš žaludek.

V roce 1983 se jim v některých vzorcích získaných v odebrané žaludeční tkáni zjevily malé, spirálovitě zakroucené bakterie, ukrývající se mezi sliznicí a jí vylučovaným hlenem.

Příběh jednoho objevu

Objevitelé bakterie H. pylori, australští lékaři Robin Warren a Barry Marshall

Nejprve Barry Marshall v průběhu své stáže v laboratoři Stuarta Goodwina vykultivoval díky náhodě a notné dávce štěstí mikroorganismus in vitro, tedy ”ve zkumavce”. Během velikonočních svátků v roce 1982 totiž omylem nechal misku s kulturou bakterií v inkubátoru místo běžných dvou hned plných pět dnů. Když Petriho misku po svém návratu nalezl, svítila a třpytila se obrovskou kolonií bakterií, z nichž pak bylo možno bez problémů izolovat H. pylori a podrobit ho dalšímu podrobnému zkoumání.

Vyšetření elektronovým mikroskopem ukázalo, že jde o spirálovitou bakterii měřící v průměru pouhých 0,5 a na délku 2,5 mikrometrů, na jejímž jednom konci je umístěno několik bičíků. A to nejdůležitější nakonec – byl to mikroorganismus, který dosud nikdo neviděl a který se nepodobal žádným jiným mikroorganismům do té doby známým. Marshall s Warrenem nicméně vyslovili názor, že by mohl patřit k rodu Campylobacter nebo Spirillum a nazvali jej Campylobacter pyloridis. Teprve později byla bakterie gramaticky správně přejmenována na Helicobacter pylori.

Warren s Marshallem přišli také s domněnkou, že právě tato bakterie by mohla stát u zrodu jak zánětu žaludeční sliznice (gastritidy), tak i dalších chorobných stavů s gastritidou spojených. Tedy i vředové choroby nebo rakoviny žaludku. Bakterie se totiž zásadně vyskytovala pouze ve vzorcích získaných od osob trpících právě oním zánětlivým onemocněním žaludeční sliznice – chronickou gastritidou. Kde nebyl zánět, tam nebyly ani mikroorganismy. Oba vědci vycházeli z přesvědčení, že jestliže tento mikroorganismus působí zánětlivé

Bakterie Helicobacter pylori

 onemocnění žaludku nazývané gastritida, vytváří také příznivý terén pro vznik peptického vředu. Ostatně podařilo se jim prokázat, že H. pylori je přítomen nejméně u 95 procent osob s vředem dvanáctníku a u 85 procent pacientů s vředem žaludečním.

Zprvu se jakékoli zmínky o vztahu mezi tímto mikroorganismem a gastritidou či peptickou vředovou chorobou přijímali velmi chladně až odmítavě. Když Marshall s Warrenem přednesli v roce 1983 svá zjištění a hypotézy před účastníky 2. mezinárodního sympozia o campylobacterových infekcích v Bruselu, setkali se se spoustou hlasité kritiky, skepse nebo nejvýše zdvořilého mlčení. Nakonec nezbylo, než přesvědčit nevěřící Tomáše nejtěžším kalibrem – pokusem provedeným sám na sobě. Takto vzpomínal na jeden z rozhodujících okamžiků objevování H. pylori Barry J. Marshall, když v roce 1995 přebíral Laskerovu cenu:

“Jeden z hlavních problémů teorie o patogenní roli H. pylori spočíval v naší neschopnosti vyvinout adekvátní zvířecí model onemocnění. Poté, co jsme se neúspěšně pokusili přenést infekci na krysy, myši i prasata, rozhodl jsem se nakonec infikovat sám sebe a zjistit, zda se skutečně vyvine chronická gastritida. V červenci roku 1984 jsem tedy vypil čirou kulturu H. pylori (obsahující 109 mikroorganismů). Prvních pět dnů jsem se cítil dobře, ale pak se dostavila ranní nevolnost a zvracení nekyselých žaludečních šťáv. Po čtrnácti dnech onemocnění spontánně odeznělo, avšak kultivace a histologické vyšetření provedené osmý den prokázalo těžkou akutní gastritidu s rozsáhlým nálezem přítomnosti H. pylori. Tento experiment mi tedy umožnil prokázat přímou souvislost mezi epidemickým výskytem gastritidy s hypochlorhydrií a infekcí H. pylori. Dnes už je všeobecně akceptováno, že onen mystický syndrom hypochlorhydrie, o němž psalo tolik autorit, je vlastně akutním onemocněním spjatým s infekcí H. pylori.”

Brzy poté přišel další důkaz i od epidemiologů – ti totiž ukázali, že epidemiologie gastritidy je skutečně téměř totožná s epidemiologií infekce H. pylori. Tak se přesvědčení, že gastritida i žaludeční vředy mohou být vlastně infekčním onemocněním, začalo z kacířství stávat převládající věroukou. Konečně přišlo vysvětlení tolika léčebných neúspěchů s dříve užívanými léky. Konečně bylo možno vysvětlit, proč ani léky tak účinné v hojení vředů, jako byly blokátory H₂-receptorů, nedovedly zabránit recidivám, a proč naopak baktericidně působící bismut sice neprokázal stejnou účinnost v hojení vředu, ale zase častěji předešel dalším epizodám.

Když byla počáteční nedůvěra překonána nepopiratelnými argumenty, “zánětlivá, helicobacterová” teorie se naopak stala dominantní ve výkladu původu naprosté většiny peptických vředů. Nejpádnějším argumentem pro to, že H. pylori je klíčovým etiologickým činitelem, se stalo zavedení účinných léčebných postupů. Ty dovedou nejen odstranit příznaky onemocnění a dosáhnout zhojení vředů, ale také zabránit jejich opakování. Po vymýcení bakterie už se není třeba bát recidiv. Konečně se podařilo najít onen jediný správný cíl a zasáhnout ho skutečně účinnou magickou střelou. Jestliže se jako původci vředů ukázaly bakterie, bylo jen logické vytáhnout do boje proti nim s antibiotiky.

Co je H. pylori
Helicobacter pylori je bakterie schopná usídlit se a přežívat v žaludeční sliznici – právě tam a nikde jinde. Pozorujeme-li mikroorganismus H. pylori v jeho přirozeném prostředí, připomíná nejvíce jakýsi miniaturní párek s ohonem tvořeným bičíky. Zajímavé však je, že bakterie vykultivované na Petriho misce mají tvary nejrůznější, od podkovovitého až po kulovitý, který by podle některých hypotéz mohl představovat jakousi klidovou podobu bakterie, v níž je nejlépe chráněna proti působení zevních faktorů.

Na řezu H. pylori je patrná genetická výbava mikroorganismu

Tweet