Žaludeční vředy
Jak si “uhnat vřed”
Nejlepší bude, představíte-li si faktory podílející se na vzniku vředu na protilehlých miskách lékárnických vah. Na jedné straně faktory agresivní, na druhé ochranné. Pokud jsou misky v rovnováze, nic špatného se neděje a dít nemůže. Jakmile se však rovnováha naruší, může být zle. Žaludeční sliznice je vystavena působení kyselých žaludečních sekretů, proti nimž nemá dostatečnou ochranu. Výsledkem je většinou narušení její celistvosti. Vzniká vřed.
Když se o někom řekne, že má “vředovou chorobu” nebo prostě “vřed”, vybaví si většina z nás zapšklého a žlučovitého človíčka, který se ke své chorobě dopracoval ustavičným stresem, rozčilováním a chvatným stravováním, a jemuž do smrti nezbývá nic jiného než opakované hladovky nebo nejvýše přísná mléčná dieta. Nejnovější poznatky ovšem nasvědčují tomu, že nic z toho nemusí být pravda.
Ostatně ani označení “vředová choroba” (nebo peptický vřed) nejsou docela přesné a výstižné, protože se za nimi skrývá hned několik druhů onemocnění. V praxi je nutno rozlišovat vředy především podle jejich umístění (žaludeční a dvanáctníkové) a podle vyvolávající příčiny.
| Co může stát u zrodu peptické vředové choroby? | |
| Dědičnost | Teorie o dědičném původu vycházely z existence “vředových rodin”, kde se toto onemocnění doslova dědí z generace na generaci. Dosud se ovšem nikomu nepodařilo nalézt jediný gen, který by to mohl mít na svědomí, takže by nejspíše muselo jít o dědičnosti polygenní. Navíc není jasné, zda spíše než o dědičnost prostřednictvím genů nejde o “dědičnost” realizovanou u rodinného stolu (tedy infekcí) nebo krbu (tedy stylem života s nadměrným stresem). |
| Psycho-somatické faktory | Psychosomatické teorie o příčinách vředové choroby odrážely empirické poznatky z každodenního života a běžné lékařské praxe – že totiž vředy postihují člověka především v náročných životních situacích – při nadměrné psychické zátěži, před důležitou zkouškou či přijímacím pohovorem do zaměstnání apod. |
| Infekce | Teorie o multifaktoriálním charakteru chorob vypadají vznešeně a učeně, ale většinou nejde o nic jiného než o elegantní vyjádření skutečnosti, že se dosud nepodařilo najít skutečnou příčinu. Právě to se u peptické vředové choroby podařilo, když byla objevena bakterie H. pylori a prokázalo se nejen to, že její přítomnost vede ke vzniku vředů, ale i to, že její eradikace naopak vzniku a recidivám vředů zabraňuje. |
Tzv. sekundární vředy mohou být například stresové (také
vznikají při mnohočetných poraněních, těžkých popáleninách nebo
po operacích mozku), při poruchách žláz s vnitřní sekrecí -
endokrinní (např. u vzácného Zollingerova-Ellisonova syndromu nebo při
zvýšené činnosti příštitných tělísek) nebo hepatogenní (při těžkých
poruchách jater, kde se zřejmě uplatňují vlivy poruch látkové přeměny a krevního
oběhu). Nejčastější a nejdůležitější jsou však vředy vznikající v důsledku
nadměrného nebo dlouhodobého užívání, tzv. nesteroidních antirevmatik – aspirinu
a jemu podobných léků.
Označení peptická vředová choroba nebo peptický vřed by na základě nejnovějších poznatků – v době po objevu bakterie Helicobacter pylori – mělo být vyhrazeno pouze a jedině pro takové vředy, u jejichž zrodu stojí právě tento mikroorganismus.
