Alergie

Slovo alergie pochází z řeckého “allos (en)ergeiá” a znamená reagovat jinak (doslova jinou činnost). Pro označení neadekvátní reakce na běžný podnět je začal používat začátkem našeho století rakouský lékař Clemens von Pirquet.

Podobně i slovo atopie, kterým označujeme geneticky podmíněný stav, na jehož podkladě se alergické onemocnění rozvíjí, bylo zavedeno ve smyslu “postavený mimo své obvyklé místo” neboli rovněž jiný než normální.

Hlavním problémem alergiků je, že jejich imunitní systém reaguje neadekvátně na setkání s určitými látkami. Látky, které alergickou reakci vyvolávají, nazýváme alergeny. Tvoří je nesourodá skupina různých materiálů, často biologického původu, které jsou většinou pro organismus zcela neškodné, a to i ve velkém množství. K nejčastějším alergenům patří pylová zrna, částečky těl a výměšky roztočů, spory plísní, srst, kůže, sliny a výměšky zvířat, žihadlo včely a vosy a některé součásti potravin a léků.

Stavba molekul alergenů a uspořádání jejich povrchů neindukuje po proniknutí do organismu zdravého jedince (nealergika) žádnou odezvu v imunitním systému. Imunitní systém alergiků naproti tomu na kontakt i s malým množstvím alergenu reaguje jako na signál nejvyššího ohrožení: začne vytvářet specifické protilátky (“senzibilizuje se”), strukturu alergenu uloží do paměti a při každém dalším setkání s ním rychle vyvíjí vysoce účinnou obrannou reakci k jeho likvidaci (viz obrázek). Reakce je nesmyslná nejen proto, že je namířena proti látkám pro organismus zcela neškodným, ale také proto, že je neadekvátní i ve své intenzitě.

Prostředky, které imunitní systém používá proti alergenům, patří k vůbec nejúčinnějším imunologickým obranným mechanismům. Fyziologicky se používají například v obraně při parazitární infekci nebo při napadení červy. V našich poměrech se tedy obranná reakce tak “těžkého kalibru” uplatňuje u nealergika jen velmi zřídka.

Neadekvátní reakce na alergeny zcela postrádá fyziologický obranný význam a je vnímána jako onemocnění. Je provázena poruchami funkce orgánů, v nichž probíhá, a při delším trvání může vést až k poškození jejich struktury. Nejzávažnějším projevem alergické reakce je anafylaktický šok, který může končit smrtí.

Další doklady o výskytu alergických reakcí pocházejí z literatury starověku i středověku. Už tenkrát tedy existovali jedinci se změněnou reaktivitou. Přesto však byly alergie, atopie – už podle svého pozdějšího pojmenování – stavy výjimečné, nenormální, vzácné. Významný nárůst výskytu alergických onemocnění a také první vědecké objevy na poli alergologie zaznamenáváme teprve v průběhu našeho století.

Epidemiologické studie zaměřené na prevalenci atopie a nejdůležitějších alergických chorob, k nimž počítáme atopický ekzém, alergickou rýmu a bronchiální astma, dokládají shodně jejich trvalý nárůst v posledních desetiletích. První projevy alergického onemocnění se přitom objevují stále častěji u dětí v nejnižších věkových skupinách.

Částečně lze snad pozorovaný nárůst vysvětlit zvýšeným zájmem o alergická onemocnění, zlepšením diagnostických metod a zkvalitněním postupů epidemiologického šetření. Nelze ovšem přehlížet, že podle výsledků zcela objektivních studií, vedených v různých oblastech celého světa, došlo shodně v posledních třech desetiletích ke zdvojnásobení výskytu alergických chorob. Současné je pozorována pozitivní vazba na oblasti s vyšší životní úrovní.