Imunita

Imunita a alergie


Kategorie: Alergie Choroby Imunita 
06.prosinec 2002
Alergie se manifestuje rozmanitými příznaky na nejrůznějších orgánech lidského těla.

Společnou podstatou všech zdánlivě nesouvisejících alergických obtíží je porucha rozpoznávací a výkonné funkce imunitního systému. S alergií se setkávají lékaři na všech úrovních klinické praxe a většinou se alergické reakce obávají, protože dobře vědí, že může být velmi nebezpečná. Naproti tomu všelijací léčitelé a provozovatelé alternativní medicíny se nebojí vůbec – stejně jako jejich klienti nevědí o mechanismech alergické reakce nic a využívají právě nízké úrovně znalostí na straně léčeného jako lukrativního terénu k rozvíjení svých bizarních teorií… a také svých kont.

Zarytí odpůrci moderního způsobu života svádějí všechny alergické potíže na civilizaci, zarytí odpůrci starého režimu na ekologickou devastaci našeho prostředí v minulé éře a zarytí odpůrci úplně všeho bručí, že alergie je módní záležitost a že zájem o ni je zveličován. Sami alergici pak tápou uprostřed všech nesourodých informací a vkládají, často zbytečně, nemalé naděje i finanční obnosy do pochybných léčebných metod.

Porouchaná imunita
Jak se to tedy s alergií vlastně má? Alergie se manifestuje rozmanitými příznaky na nejrůznějších orgánech lidského těla. Společnou podstatou všech zdánlivě nesouvisejících alergických obtíží je porucha rozpoznávací a výkonné funkce imunitního systému. Pochopení příčin a mechanismů alergické reakce není proto

Funkce imunitního systému
 možné bez základní informace o charakteru a fyziologické funkci imunitního systému.

Lidský organismus, stejně jako kterýkoli jiný živý organismus, je ohraničená entita, která si po celou dobu své existence pečlivě chrání svou identitu, integritu a homeostázu (viz obrázek). Veškeré cizorodé struktury, které pronikají ze zevního prostředí nebo se vytvářejí uvnitř organismu, jsou okamžitě rozpoznány a likvidovány imunitním systémem.

Imunitní systém tak například z vnitřního prostředí trvale odstraňuje stárnoucí a odumřelé buňky, buňky poškozené a zhoubně změněné. Z vnějšího prostředí pak brání především invazi a pomnožení patogenních mikroorganismů, ale i usídlení cizorodých buněk stejného druhu – vzpomeňme si na obtíže s odvržením transplantovaných orgánů.

Proces rozpoznání je zabezpečen velmi složitými interakcemi buněk imunitního systému a produktů těchto buněk. Vzhledem k tomu, že imunitní systém musí být schopen odlišit především “vlastní” od “cizího”, jsou do rozpoznávání zapojeny i znaky hlavního histokompatibilitního systému – systému antigenů, které nese na svém povrchu každá buňka a které označují individualitu jedince.

Rozpoznat a pamatovat si
Některé z reakcí mají nespecifický charakter, to znamená, že imunitní systém rozeznává pouze obecně odlišnost cizorodých povrchů a reaguje na ni. Složitější látky fungují jako antigeny, to znamená, že indukují v organismu vznik specifických komplementárních struktur (specifických protilátek nebo specificky reagujících buněk), které umožňují cílenou selektivní likvidaci těchto patogenů. Vazba antigenu na specifickou protilátku bývá přirovnávána ke klíči a zámku. Po jakémkoli narušení homeostázy organismu (tedy snahy organismu udržet rovnováhu vnitřního prostředí) jsou “narušitelé” rozeznáni a do chodu se uvádí mechanismus k jejich likvidaci.

Některé látky, s nimiž se organismus setkává opakovaně, jsou ukládány do paměti imunitního systému. V organismu přetrvává informace o jejich struktuře a při opakovaném setkání na ně imunitní systém zareaguje rychleji a důrazněji než poprvé. Této schopnosti (imunologické paměti) se v medicíně využívá při očkování proti infekčním chorobám.

Zatímco rozpoznávací a paměťovou funkci zajišťují výhradně buňky imunitního systému, do likvidace významnějších škodlivin mohou být postupně zapojeny také další buňky, tkáně a orgány (například různé typy krvinek, buňky vystýlající povrch sliznic a cév, svalová vlákna, žlázy a další). Imunitní systém pak celou reakci řídí.

Buňky, které mohou kamkoliv
Interakce mezi rozpoznávacími a paměťovými buňkami, efektorovými mechanismy a regulačními složkami imunitního systému je zajišťována pomocí látek vylučovaných jednotlivými buňkami (tzv. interleukiny, cytokiny) a prostřednictvím adhezivních molekul, což jsou jakési receptory na povrchu buněk.

Díky své schopnosti pohybovat se spolu s krví v celém cévním systému a vycestovat do tkáně v místě, kde právě reakce probíhá, mají buňky imunitního systému přístup do všech strategicky významných oblastí organismu.

Při každé reakci jsou aktivovány cytokiny a adhezivní molekuly určitého typu, a tím je dáno zapojení různých druhů buněk a charakter celé reakce. Zastoupení buněk i průběh reakce jsou zcela jiné při obraně proti bakteriím, virům nebo při odstraňování zhoubně změněných buněk. Obecné samozřejmě platí, že typ a intenzita reakce odpovídá významu a množství škodliviny. Zpětnovazebné regulační mechanismy zabezpečují, že reakce je včas zastavena a neobrátí se proti vlastním tkáním organismu.

Autor: zpracováno redakčně