Nemoc a zdraví

Schéma kardiostimulačního systému. Elektrické impulsy jsou generovány speciálními obvody kardiostimulátoru z energie dodávané vlastními bateriemi.

Ke zpomalování srdeční činnosti čili k tzv. bradykardiím dochází především tehdy, je-li narušena tvorba vzruchů v centru srdeční automacie – sinoatriálním uzlíku – nebo v průběhu jejich putování po magistrálách převodního systému.

Dovede to způsobit zejména ischemická choroba srdeční a její kritické vyvrcholení, infarkt myokardu. Vodivý systém v srdci totiž není na rozdíl od nervových vláken vybaven schopností regenerace, a jestliže tedy po infarktu zůstane v srdci jizva (nekrotická, odumřelá tkáň), srdeční vzruchy přes ni prostě neprojdou. K poruše může dojít na nejrůznějších místech vodivého systému, ale nejnebezpečnější je to právě na oné úzké stezce Hisova svazku mezi síněmi a komorami. Pak totiž přestává platit, co jsme řekli před chvílí – že totiž rytmus celému srdci udává oddíl s nejvyšší frekvencí, oddíl všem ostatním částem nadřízený.

Vývoj kardiostimulátoru

1774 Registers of the Royal Human Society of London zachycují první případ úspěšné resuscitace, když elektrody přiložené na hrudník dítěte zdánlivě mrtvého po pádu z okna znovu uvedly v činnost jeho srdce. Konec 19. století J. A. MacWilliam zjišťuje, že u pokusných zvířat lze při bradykardii obnovit normální “srdce běh” pravidelnými elektrickými impulsy. 30. léta 20. století Dr. Albert S. Hyman z newyorské Beth David Hospital vymyslel a zavedl aparaturu, kterou pojmenoval “artificial pacemaker” čili umělý krokoměr. Jeho přístroj tvořil generátor impulsů, vážící 7,2 kg a vybavený mechanickým pohonem – klikou. K srdci přiváděla impulsy od přístroje speciální jehla, která se zaváděla přes hrudní stěnu do stěny pravé srdeční síně. Zařízení však bylo velké, těžké a nepohyblivé. Hymanův "kardiostimulátor" na ruční pohon. 1958 Dr. A. Senning z Karolinské nemocnice ve Stockholmu spolu s inženýrem R. Elmquistem z firmy Elema–Schönander vyvinuli první zcela implantabilní přístroj. Dr. A. Senning Senning zavedl do srdeční komory nemocného dvě elektrody a spojil je s přístrojem, který implantoval pod kůži. Vnitřek Senningova implantabilního kardiostimulátoru 1959 První kardiostimulátor je implantován i v USA; přístroj na stejném principu zde totiž vyvinuli W. M. Chardack a W. Greatbach. Implantabilní kardiostimulátor W. M. Chardacka a W. Greatbacha

Svalovina srdečních komor totiž reaguje na podněty, jež k ní přicházejí, podle pravidla “všechno, nebo nic”. Je-li tedy impuls příliš slabý čili podprahový, srdce z klidu nevyvede a ke stahu svalových vláken nedojde; jakmile však srdeční sval dostane impuls nadprahový – jedno odkud přichází a o kolik přesahuje zmíněný práh – reaguje vždy stejně účinným stahem. Při poruše vedení se proto místo vedoucího centra mohou uplatnit centra nižší, podřízená a pracující v pomalejším tempu.

Za takových okolností ovšem není o spolehlivé a koordinované čerpací funkci srdce ani řeči. Už samotný pokles tepové frekvence na čtyřicet tepů v minutě může být predispozičním faktorem občasných zástav srdce. V srdeční svalovině s narušeným převodním systémem mohou impulsy všelijak bloudit, kroužit, nebo se dokonce několikrát vracet na totéž místo, a rytmus patologického ložiska se může dokonce dostat do nesouladu i s rytmem normálním.

Ať už je však blokáda vedení vzruchů ze síní ke komorám úplná nebo jen částečná, trvalá anebo přerušovaná, srdce prostě přestává sinusový uzlík disciplinovaně následovat a doplácí na to ztrátou své výkonnosti jako pumpy. Organismus přestává dostávat potřebné dodávky krve, živin a kyslíku. A protože nejcitlivější je na takovýto deficit nejdokonalejší organická hmota – tedy mozek – dostavují se brzy poruchy vědomí, mdloba, a v horším případě dokonce zástava oběhu a smrt. Odborný lékařský slovník má pro poruchu, která je typickým představitelem této skupiny postižení, název síňokomorová blokáda s Adamsovým–Stokesovým syndromem.

Její myšlenka je stejně prostá jako všechny geniální myšlenky. Nedostanou-li se k srdečním komorám podněty vlastního centra a neumíme-li to napravit, pak se tedy pokusme zajistit srdci zdroj jiný a dodávat mu impulsy náhradní.

Jakákoli geniální myšlenka ovšem potřebuje ke své realizaci i nějaký čas; mezi prvním užitím elektřiny k dráždění srdečního svalu a první implantací kardiostimulátoru čili pacemakeru leží téměř dvě staletí, jak uvádí tabulka “Vývoj kardiostimulátoru”.

V současnosti se po celém světě rok co rok implantuje více než 300 000 kardiostimulátorů a jen v naší malé republice kolem 5000. A to už dávno nejde o jednoduché přístroje, dodávající srdci impulsy s pevnou a neměnitelnou frekvencí a schopné pracovat nejvýše dva roky. Dnešní přístroje jsou ploché krabičky z ušlechtilých kovů o váze jen kolem 20 gramů, které ukrývají neobyčejně důmyslné elektronické obvody umožňující programování zvenčí a schopné přizpůsobovat se proměnlivým potřebám srdce samotného i organismu jako celku; lithiové baterie dodávají energii po dobu nejméně deseti let.

Česká republika se – pokud jde o kardiostimulaci – nemá zač stydět. Nejen proto, že se s touto metodou kdysi u nás začalo jen s minimálním zpožděním za světem, ale hlavně proto, že jsme se v posledních třech letech zařadili mezi státy s nejvyšším počtem implantací kardiostimulátorů na milión obyvatel. Na mapě našeho státu můžete nalézt 36 implantačních center, a proti evropskému průměru 320 implantací kardiostimulátorů na milión obyvatel a rok vykazujeme číslo 460.

Autor: Mgr. Jaroslav Hořejší