Poruchy srdečního rytmu

Zkuste je rozkrájet a jednotlivé části budou dále tepat, třebaže různě rychle.

Srdce je pozoruhodné tím, že kromě svalových vláken umožňujících mechanickou práci (pumpování krve) má také specializovanou tkáň umožňující tvorbu a převod vzruchů pro svou práci. Zdroj srdeční aktivity je ukryt v miniaturním uzlíku mezi horní dutou žilou a pravou srdeční síní. Říká se mu uzlík sinoatriální (protože je umístěn v místě sinu čili splavu srdeční síně, která se latinsky nazývá atrium) nebo také sinusový (protože udává srdci sinusový rytmus), po svých objevitelích dostal jméno Keithův–Flackův, v anglické terminologii mu patří i název “pacemaker” (což je původně udavatel tempa při chrtích závodech v podobě umělého zajíce).

Ze sinusového uzlu se vzruchy jako vlny po hladině šíří nejprve svalstvem obou síní, aby se pak trochu zbrzdily při přechodu dalším uzlíkem, umístěným mezi síněmi a komorami. Tomu se říká atrioventrikulární čili síňokomorový anebo také Aschoffův–Tawarův. Srdeční síně a komory jsou navzájem odděleny elektricky nevodivou vazivovou tkání (která tvoří srdeční skelet či “kostru”) a jedinou spojkou schopnou mezi nimi převádět vzruchy je svazek speciálních vodivých vláken, nazývaný po svém objeviteli svazek Hisův. Ve svalovině srdečních komor se tento svazek postupně větví na drobnější svazečky a nakonec až na složitou síť jemných vodivých vláken. Lékaři v celém světě je znají pod jménem vlákna Purkyňova, protože J. E. Purkyně je jako první už v polovině minulého století objevil a popsal. A právě těmito jemnými vlákny nakonec dospívají elektrické vzruchy vždy v přesném okamžiku ke každému příslušnému okrsku srdečního svalu – myokardu.

Ve zdravém srdci je postup podráždění optimálně přizpůsoben jeho funkci jako pumpy. Na povel elektrických signálů se nejprve stáhnou síně a teprve pak (směrem od hrotu k odstupu aorty a plicnice, jimiž je ze srdečních dutin vypuzována krev do velkého i malého oběhu) i obě srdeční komory. Srdce se směrem od hrotu k bázi koordinovaně smršťuje, a navíc, díky důmyslnému uspořádání svalových a vazivových vláken ve svých stěnách, i mírně pootáčí (“ždímá”), a vypuzuje tak krev ze svých dutin do aorty a plicnice.

Za normálních okolností vychází totiž veškerá srdeční aktivita ze sinusového uzlu, v němž vznikají spontánní vzruchy s nejrychlejší frekvencí. Své spontánní a automatické rytmy mají ovšem i další části srdce, ty však jsou pomalejší a uplatňují se pouze ve stavech nouze – tedy když je

Dnešní snímání EKG je elegantním a rychlým vyšetřením, které zná prakticky každý – patří k nejčastěji prováděným. Na konci minulého století však pacienti museli nořit ruce do nádob s elektrolytem.

Proces vzniku a převodu vzruchů je vlastně složitý komplex elektrochemických dějů založený na polarizaci a depolarizaci (zjednodušeně řečeno nabíjení a vybíjení) buněčných membrán. Současně s tím, jak z nitra buňky do jejího okolí, a naopak z mezibuněčných do buněčných prostor putují ionty některých prvků, mění se i napětí na obou stranách buněčné membrány. A právě tyto změny napětí generují signály pro srdeční práci a právě je také můžeme pozorovat na křivce elektrokardiogramu.

Srdeční rytmus či přesněji tepová frekvence se ovšem mění v různých situacích i u téhož jedince. Jinou rychlostí nám tepe srdce při spánku nebo při duševní práci, při odpočinku v křesle nebo při dobíhání autobusu, ale i při poslechu klidné hudby nebo sledování akčního filmu. Srdeční frekvence se změní třeba i při hlubším dýchání. To vše jsou ovšem změny přechodné a zcela fyziologické čili žádoucí.

Problémy nastávají ve chvíli, když se srdeční rytmus zpomalí či zrychlí, anebo dokonce ztratí svou pravidelnost trvale. Lékaři mají pro tyto poruchy celou řadu složitých názvů – souhrnně se jim říká arytmie nebo dysrytmie. Slovem bradyarytmie nebo bradykardie se označuje rytmus výrazně zpomalený a pojmem tachyarytmie nebo tachykardie naopak příliš rychlý, extrasystola reprezentuje předčasný stah, flutter je označení pro arytmie s pravidelnými stahy srdečních síní ve frekvenci 250 až 350 za minutu a pojem fibrilace charakterizuje tzv. míhání čili stav úplné ztráty koordinace srdečních pohybů; srdce se mění v chvějící se chomáč svalových vláken neschopných oběhově účinného přečerpávání krve...

Je samozřejmé, že není arytmie jako arytmie. O některých z nich nemusí člověk ani vědět a přijde se na ně náhodou při elektrokardiografickém vyšetření. Jiné však mohou být natolik závažné, že svým vlivem na práci srdce jako pumpy významně limitují výkonnost pacienta, nebo ho dokonce ohrožují náhlým úmrtím. Vždy totiž závisí na tom, o jaký typ poruchy jde, co je její příčinou a jaké jsou její projevy.