Nutkavé myšlenky

Medvídek Pú a prasátko mají jít přes les. Fouká silný vítr. Prasátko řekne: “Co když na nás spadne strom?” A Pú odpoví: “A co když nespadne?” Co myslíte, kdo z nich se bude cestou přes les cítit lépe? Prasátko buď přes les nepůjde vůbec, anebo se třeba bude cestou modlit, aby na ně nespadl strom.

Základem pro rozvoj obsedantně-kompulzivní poruchy jsou automaticky naskakující myšlenky – obsese, které vedou k rychlému nárůstu úzkosti. Přerámováním těchto myšlenek a jejich nahrazením myšlenkami více odpovídajícími realitě můžeme úzkost zmírnit. Nelze to však uspěchat, protože zlozvyk reagovat na určitý podnět obsedantní automatickou myšlenkou a na ní pak kompulzí bývá dlouhodobý a pevně vštípený.

Práce s automatickými myšlenkami předpokládá čtyři základní kroky:

Obsese jsou vesměs úzkostné automatické myšlenky. Představují zlozvyk katastroficky nebo přehnaně negativně hodnotit určité situace. Některým lidem nedělá potíže identifikovat své obsese již na samém počátku terapie. Jiní však potřebují určitý nácvik, než dokáží s určitostí nalézt takové myšlenky, které se pojí s pocity úzkosti. Problémy s rozpoznáním myšlenek mohou mít několik důvodů. Za prvé, negativní automatické myšlenky jsou tak obvyklé a tak zjevně platné, že vůbec neupoutávají pozornost. Za druhé, v úzkosti často hrají hlavní úlohu vizuální představy. Tyto představy mohou být velice krátké (trvají méně než jednu vteřinu), a proto je obtížné si jich všimnout a zapamatovat si je. Když se lidem trpícím obsedantně-kompulzivní poruchou objeví v mysli představa nebo myšlenka, předvídající určitou katastrofu, většina z nich se okamžitě snaží potlačit ji kompulzí, ať v chování nebo v myšlenkách. Tím zabrání podrobnému logickému zpracování dané obsese, takže je pro ně pak obtížné uvědomit si přesný obsah myšlenek, které se pojí s jejich úzkostí.

Při identifikaci pomůže záznam všech obsesí a kompulzí, nepříjemných emocí a situací, po nichž se kompulze objevují.

Většina lidí trpících obsedantně-kompulzivní poruchou má zpočátku pocit, že obsese jsou naprosto pravdivé a že jejich chování má rozumný základ, i když je v současné době trochu přehnané. K testování obsesí lze použít otázky uvedené v tabulce.

Posledním krokem je vlastně odpověď na otázky vznesené dříve. Racionální odpověď by neměla být přeháněním do druhého extrému. Měla by se držet reality. Ukážeme si propracování racionální odpovědi na obsesi pomocí první otázky používané při testování platnosti obsesí:

Expozice znamená vystavení podnětům, které vyvolávají úzkost. Cílem expozice je postupně, v několika krocích, snižovat úzkost navozenou obsedantní myšlenkou. Proto probíhá expozice nejprve v představách a teprve později skutečná, za běžných podmínek.

Dalším, v pořadí třetím krokem je pak zábrana rituálu. Je nezbytné naplánovat expozice podle stupně obtížnosti a stanovit odměny za splněné kroky. Je třeba také naplánovat náplň volného času, který dříve vyplňovaly obsedantně-kompulzivní rituály.

Některé kompulze neprobíhají v chování, které by bylo vidět, ale v opakovaných myšlenkách, které snižují napětí vyvolané obsesí. V takovém případě se expozice provádí úmyslným vyvoláváním obsedantní myšlenky v paměti (pomocným prostředkem může být nahrání nebo opakované zapsání této myšlenky) a současným zabráněním jakékoli myšlenkové neutralizace.

Při plánování expozice je největší obtíž vůbec začít. Řada lidí s obsedantně-kompulzivní poruchou má dojem, že by raději své obsese jednoduše zapomněla. Je jim proti srsti si je z vlastní vůle přivolávat. Nicméně, jak víme z vlastní zkušenosti, obsese přicházejí automaticky a zapomenout prostě nejdou. Jiní lidé mají strach, že když si při expozici budou obsese úmyslně přivolávat, povede to k tomu, že obsese budou ještě častější. Zkušenost však říká, že je tomu přesně naopak. Tím, že se mimovolní akt převede v úmyslný, postupně ztrácí svůj emoční náboj a přesytí se, takže posléze jeho automatičnost úplně vymizí.